Kdo chce další šanci?

„Nikoho sem se o nic neprosil, neprosil sem se o to, abych přišel na tenhle hnusnej svět. Nežádal sem o tenhle život,“ prolomil dlouhé mrtvolné ticho jeden ze dvou mužů, jehož tváře byly tuhým uvažováním pokřiveny do děsivě beznadějného výrazu nicoty.
„Tak k čemu....sakra...,“ dodal, zajíkajíc se hlubokými vzlyky. Z koutků očí mu v tu chvíli začínaly pomalu kanout hořké slzy, řinuly se mu po tvářích jako skleněné kuličky a tříštily se mu o kolena.
„Ještě není nic ztraceno, za rohem může čekat právě ten nešťastnější den v našem životě. Mně můžete věřit, sám jsem to zažil, a proto dělám tuhle práci, chci lidem ukázat, že existuje další šance. Lidé by se neměli rmoutit proto, co ztratili,ale radovat se z toho, že to, co je dělalo šťastnými, kráčelo alespoň chvíli s nimi .“ Odpověděl druhý muž s klidným soucitem.
První muž pomalu a pevně přitiskl víčka k sobě, slzy se vylily, ústy udělal úšklebek, který v některých momentech připomíná šílený smích. Vítr dnes v noci nebyl studený, vál tiše, jen se tak otíral o rohy domů, ale i přesto v sobě nesl zápach mrazu.
„Ten večer slabě mrholilo,“začal první muž, „byl to jeden z těch podělaně divnejch večerů, to cítíte. Znal jsem chlápka, co se mu ve spánku zdál sen o jeho ženě, jak umírá v plamenech. Ráno u jeho dveří zazvonili vážní chlápkové, prý kriminálka, řekli mu: „Pane Benedikt, je nám líto, že vám to musíme říct, vaše žena včera bohužel tragicky zemřela, uhořela,“ a víte, co bylo fakt odporný, doslechl jsem se, že uhořela ve starý kůlně vedle svý chaty, kde měla hromady suchý slámy a celý stádo králíků. Šla jim dát brzo ráno zelenýho, vzala si s sebou svíčku, poněvač ještě ani nesvítilo slunko, musela chudera nějak zakopnout a pak uhořet. No a jak v tom žhavým vězení uhořela, tak uhořely i ty králíci a on si její syn, co tam byl s ní, v tu chvíli myslel, že maminka zrovna začíná píct králíka k vobědu.“ Když dopověděl muž bizarní příběh, nadechl se, aby pokračoval dál.
„Ale to je vedlejší. Jak říkám, ten večer v sobě měl cosi temnýho. Bylo mi zatraceně úzko u srdce. Něco sem tak nějak cítil, ale bál sem si to připustit. Šel sem teda do zahrady, jen tak se projít. Když sem se vrátil, bylo mi ještě hůř, já to cítil, pane, já to cítil. A pak zaklepali vážní pánové.“ Muž dovyprávěl, opřel lokty o kolena a do dlaní složil horkou hlavu plnou mučivých vzpomínek. Štěrbinami mezi prsty mu stékaly malé proudy slz, klouby utvořili koryto řece zármutku.
Druhý muž se pokusil opatrně přiblížit, ale postřehl, že první muž ho spatřil a nepřeje si, aby se o krok pohnul. Byl ale rád, že první muž pláče tak tiše, to bývá většinou znamení, že se nechystá udělat žádnou fatální hloupost.
„Je mi to velice líto, co takhle jít někam do příjemnějšího přostředí, mohli bychom si o tom promluvit, co říkáte?“ zeptal se.
První muž napřímil hlavu a s tragickým pohledem zabodnul oči do stříbrného měsíce, který dnes v noci dosáhl úplňku. Sáhl si do kapsy, vytáhl koženou peněženku, rozevřel ji a ukázal druhému muži na fotku, ten si peněženku vzal a zahleděl se na roztomilé blonďaté děvčátko.
„Víte, tomu muži ti pánové přivezli syna, ale ti, co zaklepali u mě, moji holčičku nevedli,“ pronesl tak bolestným hlasem, jako kdyby plakalo tisíc matek. Ruce položil na roh střechy a jakoby nemotorně se odsunul. Jeho tělo letělo bezvládně. Nekřičel. Doufal.