Zamyšlení /ani náhodou/

Stará továrna, na okraji Prahy, už zapadala sněhem. Uvnitř u rozbitých oken leží sníh a vítr profukuje.

Podobný pohled jako na podzim, jen tak nějak veselejší..? Moje nálada se ani zdaleka nepodobá té, kterou jsem tu měla naposled, je plná naděje a mám pocit zvláštního klidu, co mě posledních pár dní naplňuje. Je mi dobře.

Zvláštní, jak jeden, zdánlivě nepotřebný človíček, dokáže dodat energii a uklidnit a zastrčit do pozadí bolestné myšlenky a vzpomínky. Je to láska, musím to přiznat. /I když kdo ví, co je to láska?/

Když jsem s Tebou, když Tě objímám a poslouchám tlukot Tvého srdce tak není nic kromě mě a Tebe. Nic, kromě NÁS dvou.... a mě připadá, že mi celý svět leží u nohou. Ty jsi to nazval euforií, já to nazývám štěstím.

Nebo je to štěští v euforii?

Sedím ve škole, koukám z okna a myslím na Tebe. Na Tvé oči, Tvůj úsměv, Tvé sladké rty... a nemohu si pomoct a musím se culit..

Oh, my little darling.... nemohu si pomoct, nemám pro Tebe slov. Užívám si chvilky s Tebou, jako by to bylo naposled, co jsem s Tebou.
Zárověň doufám, že spolu budeme co možná nejdéle..
-----> Není to moc naivní?

Mám Tě ráda sluníčko moje..