Zas jeden den bez nálady...

Začalo to všechno v pět dvacet ráno. Můj hluboký a dosud ničím nerušený spánek v sekundě demoluje řvaní budíku. Těžce šmátrám rukou po nočním stolku a jedním zamáčknutím jej vypínám. Asi dvě tři minuty zírám nepřítomně do stropu, osvětleného svitem lampy, a sbírám síly ke vstanutí. Jako vždy touto dobou pohlédnu na hodiny, abych jako vždy viděl stejný čas. Pět hodin a dvacet minut. Obrátím oči v sloup, vstanu a pomalu, ještě rozespale, dojdu do kuchyně. Ostré světlo lampy nad stolem mě oslepuje a snažím se mu vyhnout, ale bezúspěšně. Je úplně všude.
Mechanicky žvýkám kusy koláče a snažím se vybavit dnešní rozvrh. Dělám co mohu, ale vzpomínám si jen na dva předměty, vše ostatní se utápí v mlhách nedávného spánku. Když tak nad tím přemýšlím, ono se mi vlastně ani vůbec nechce rozjímat o tom, co mě v nejbližších hodinách čeká. Proč taky, to má ještě čas. Kousky koláče zapíjím teplým čajem, který je rozmáčí na kaši, kterou pak vděčně polykám. Včera večer jsem se moc nenajedl. Neměl jsem ani hlad. Teď se mi to vrací i s úroky. Polknu poslední kousek. Rodiče již také vstali. Jen je pozdravím a prohodím s nimi pár slov. Jsem příliš rozespalý a rozladěný na to, abych mohl vést nějaký rozhovor.
Smetu drobky a hodím je do odpadkového koše a pomalu se sunu do koupelny. Zatímco se my napouští do umyvadla teplá voda a omývá břity holícího strojku, zírám do zrcadla. Při pomyšlení na těch několik hodin ve školní lavici a v dusné třídě se mi tam vůbec nechce. Jsem utahaný, rozespalý a rozmrzelý. Při pomyšlení na půlhodinu spánku ve vlaku cestou na Smíchov se alespoň trochu uklidňuji, že všechno ještě není tak zlé, jak vypadá.
Následuje cesta ven. Scházím po schodech na verandu. Rodiče odjíždí až kolem půl osmé. Ještě za sebou slyším mámin hlas, jestli jsem si nezapomněl svačinu. "Ne, neboj. Ahoj večer," odpovídám a dveře za mnou zaklapnou. Ovane mě studený vzduch. Obouvám se a ještě kontroluji, zda mám všechno u sebe. Klíče, peněženka, legitka. Ano, je tu všechno.
Otevírám dveře ven a je tu pořádná zima. Ráno hlásili v rádiu, přes noc jej nevypínám, že je v Praze minus jedenáct. Opravdu lednové počasí. Nakvašeně si razím cestu k zahradní brance a pod nohama mi vrže a křupe sníh, zmrazky a kousky ledu. Podívám se na oblohu. Je jasno a svítí pár hvězd. Náhodou jim předpověď vyšla, říkám si a posílám pár kleteb na adresu meteorologů. Nemám je moc rád. Párkrát jsem se jejich radami řídil a vždy to nedopadlo nejlépe. Jednou jsem zmoknul a podruhé jsem vyrazil nabalený jak pumpa. Od těch dob se oblékám podle toho, jak si asi myslím, že bude.
Branka se za mnou zavřela. Zamykám ji a ukládám klíče do kapsy. Ještě letmý pohled na okno mého pokoje, jestli mám všude zhasnuto a vyrážím zasněženou ulicí k nádraží. Už jenom pomyšlení, že budu muset do školy mě začíná žrát. Rozvrh hodin se my pomalu vybavuje. Jednou z těch dopoledních hodin je čeština. A dokonce literatura. Vzhledem ke všelijakým vztahům s naší češtinářkou se snažím hodiny přetrpět, ale i přesto si z nich něco odnést. Naše původní profesorka odcestovala se svým muže na jakousi služební cestu do Emirátů a my vyfasovali profesorku staršího vydání. Od těch dob to není nejlepší.
V příjemně vytopené čekárně usínám. Sem jsem se musel probít vrstvou sněhu, kteropu naše úžasná posádka nádraží prostě není schopná odklidit. Je to stejné jako s těmi hodinami u prvního perónu, které už rok nejdou. Prý je nejsou schopni zapojit. České dráhy. A to chtějí zase zdražovat. Když se člověk podívá na kvalitu nádraží a čistotu spojů vůbec...to už je ale o nějakém jiném elaborátu.
Cestou ještě přemýšlím o své poslední rozepsané povídce, nad její další kapitolou. Nedaří se. Prostě se nemůžu soustředit. Raději to vzdám.
Přeci jen jedna světlá chvilka. Jedna z mých válečných příběhových sérií je definitvně hotova. Oba dva poslední díly Velkého finále. Konečně. Teď už jen počkat na mé obvyklé datum vydání a dát to sem. Poslední dobou přečtení přibývají docela rychle a v hojné míře. Bitva o Berlín se nejspíš chytla. Co udělá pár slov o Hitlerovi, vyčepraných vojácích a zničeném Berlíně...Ale stejně si myslím, že by bylo nejlepší zmizet na chvilku ze scény a přijít s něčím novým.
Cesta uběhla docela klidně. I vlak jel dokonce včas. Takže teď začíná škola. Jsem docela rád, když potkám na chodbách pár známých a přes den se protloukám jak nejlépe to jde. Při polední přestávce jsem se asi deset minut rozmýšlel, jestli si mám jít ven zapálit. Pak jsem se na to vykašlal. Bohužel schází aspoň kousek dobré nálady. Prostě nic. Žádná pozitiva jen všudypřítomná nechuť. Ale už se blíží konec.
Domů! Konečně domů. Vyrážím autobusem pryč. Pak do metra a na nádržaí. Cestou si ještě zopakovat to, co jsme se dnes snad měli naučit. Lehce se pousměji nad mravoučným kázáním naší češtinářky a o sáhodlouhém seznamu povinné četby. Zas bohužel nic, co by mě zajímalo. Jen samá poezie, kterou při nejlepší vůli nejsem schopen číst. Je mi líto. Asi budu muset sáhnout zas po nějakém obsahu z internetu. Je to sice do jisté míry barbarství, ale co se dá dělat. Účel světí prostředky.
Aspoň, že jsem potkal kamaráda ze základky. Takže pivo a párek v rohlíku do vlaku. Je to jedna z možností, jak se rychle a dobře najíst. Mluvíme spíše o zbytečnostech, než o něčem pořádném. Jen se už hrozně těším domů. Dnes to opravdu nestálo za nic.
Večer obvyklý program v několika strohých bodech, které se mi dnes nestačí nijak zpestřit. Učení, pak něco ještě napsat k právě vznikajícímu příběhu, něco si zahrát přečíst a raději jít spát. Co mě může čekat zítra...