Strašný den

Ó ty město!! Město do kterého každý den ráno přijíždím a večer znej s radostí odjíždím. V tobě je každý den stejný jako předchozí i budoucí dny. A ve změti těchto dnů, které jsou tak šedivé, nepodstatné, ospalé a nevýznamné se objevují každodenní rituály. Tyto rituály mě děsí, a proto se snažím najít cestu od všednosti, povrchnosti a anonymity těchto dnů, které trávím ve tvém nitru.
Občas si připadám jako bych se pohybovala v jiné dimenzi než ostatní. Snažím se dostat nad tebe samo, ale když se tam konečně dostanu, srazíš mě na zem, po které teče tvá krev a splašky z lidské společnosti. V tu chvíli kdy klečím na kolenou mě nutíš poslouchat tvůj tep, jenž tepe tak silně, že neslyším ani svůj křik. Pokaždé když se snažím křičet o trochu víc se silněji, ty umocňuješ svůj tep silnými údery. Tyto údery se tak strašně shodují s kroky lidí o kolo, kteří se chovají jako by mě neviděli ani neslyšeli. Každý jejich krok zní jako výstřel z pistole, která střílí těsně vedle mé hlavy.
Ale to není všechno, ani tvůj dech není nejpříjemnější. Poněvadž je podpořen výpary z aut a párou stoupající z kanálů vzhůru k místům kde dříve bylo nebe. Díky tomu se nad tebou vznáší velký černý mrak, jenž všechny zvuky odráží a zesiluje je. Proto kromě tvého tepu slyším i tvůj křik, jenž rve uši a stoupají znej vlasy. Tvůj hlas mi připomíná zvuky tak strašné, že je neumím, ani popsat. Je to něco mezi rytím příboru o talíř a hysterickým řevem. Dokáži ve tvém hlasu občas rozlišit pouze houkačky záchranných složek, které pádí sice pozdě, ale přesto s velkým křikem k polomrtvým. Kteří skončili pod koly neznámých, ale přesto tak povědomích lidí, kteří si neuvědomují svou chybu. Kvůli těmto lidem poklesá i tvůj charakter a občas se měníš v bezpáteřního tvora, který šíří nenávist, chaos, strach a intriky. A v tuto chvíli se snažím zmizet v příkrovu všednosti, ale protože klečím na kolenou a jsem celá od krve tak to nejde.
Je tu ještě jeden zvuk, přechází v hlasitý chorální zpěv. Většina tvé duše to již neslyší, ale mě tento tvůj zpěv neničí jen uši, ale dokonce i plíce. Jsou to tisíce možná i miliony aut, které tebou pulsují jako krev v žilách.
Už nemám sílu ubránit se tvému tlaku a konzumní společnosti, která se živí tvými vnitřnostmi. S druhým možná spíš se třetím pokusem o nádech té směsi plynů ve které je i trochu kyslíku se mi naplní plíce a krev mi zaplní orgány a můžu se postavit na nohy. V tuhle chvíli bych radši nebyla, ale vím, že se musím dostat do školy a přežít další strašný den.