Snílek

Ještě ráno by se to dalo nazvat zamilovaností....ale teď...?Ztichlá,potemnělá místnost,plná neutuchající nudy a stupňující se apatie.Bezva.
Ale asi bych měla začít od začátku.
Ty hodiny tikají zatraceně hlasitě!
No dobrá.
Ráno jsem se vzbudila a vztekle jsem přenastavila budíka o půl hodiny později.Přesto mě něco donutilo k úsměvu.Miláček tiše oddechující po mém pravém boku.Přikrytý peřinou až po bradu.Zavřela jsem oči...
A snila jsem...
Sny plné mých idolů,naplněné láskou a spokojeností s tím co mám.
Nemilosdrný budík se ozval dřív než jsem myslela.Vztekle jsem se posadila a ospale jsem mžourala kolem sebe.
Pohled přesto zabloudil opět k mému boku.Na tváři se mi vykouzlil láskyplný úsměv.Otevřel oči a tichým rozespalým tónem mě pozdravil.Bylo mi krásně.
Chvilku jsme si povídali,hladili se po nahé kůži,vzrušovali se...
Souboj s časem je ale kurevsky těžkej.
Po chvíli jsem byla donucela se zvednout,natáhnout přes holá prsa hrubé síťované tričko.Cítila jsem, jak se mi bradavky vypínají proti tričku.
Měla jsme chuť vrátit se k němu zpátky do vyhřáté postele a pevně se k němu přitisknout...
S odporem jsem si oblékla droboučká tanga,ponožky a kalhoty.
Přiběhla jsem k němu a věnovala mu krátký polibek s tím,že se uvidíme večer...
Musela jsem odejít.
Procházela jsem ještě rozespalá a rozcuchaná přes dvůr.V hlavě plno nemravných myšlenek.
Autobus mi málem ujel,ale s tichým supěním jsem ho stihla.
Sedím si spokojeně na prohřáté sedačce a sleduji řidičův otrávený výraz.Jsem v podstatě hrozně šťastnej člověk!
Blížila se má zastávka a já se neochotně z autobusu vyhoupla do zimy.Přitáhla jsem si límec bundy více ke krku...
...a snila jsem.
V euforii jsem došla domů,kde mě máma hned zapřáhla,holt jsem s tíhou uplácala bramborvé knedlíky a dochutila tu hnusnou zelenkavou věc, co si říká špenát.
Utíkala jsem na icq.
Hned jsme si začali psát a řešit, co uděláme s nadcházejícím večerem.
Už déle jsme byla domluvená s mojí kamarádkou, že dáme dvoj rande,já a miláček + ona a její přítel.
To by mohlo být super, ne?
Souhlasil a tak jsem se začala na večer pořádně těšit,teda hlavně na to,až přijdeme domů a budeme sami....
S nechutí sem snědla ten můj výtvor, co jsem dělala k obědu a vyrazila jsem se projít.
Svou zvláštní náladu jsem věnovala focení omrzlé krajiny...
Prodírala jsem se křovím a totálně se oddávala proudícím myšlenkám.
Bylo mi krásně.
Vrátila jsem se domů,s velkou kritikou jsem prohlédla fotky a zase jsem vyrazila pryč.Tentokrát oslavit narozeniny mé kamarádky spolu ještě s jednou kámoškou.
Sešli jsme se u nás v jednom oblíbeném podniku.
Prima obsluhla,dobré jídlo..co víc si přát, že?
Čas s nimi utíkal jak voda.
Opravdu jsem se bavila.
Ty holky fakt miluju!
Ze smíchu mne vytrhl zvuk mého telefonu.
Koukla jsme na displey a ukázalo se,že mi volá miláček.
Vzala jsem to.
V tu ránu se můj obličej zkroutil vztekem a lítostí.
Hovor začal hned tím,že mi řekl :stala se taková věc....
Už to bylo špatné.
Nakonec mi oznámil,že se mu ozval kamarád,že u něj pořádá nějakou party.
Sere na mě!
Smutně jsem se podívala na kamarádku, se kterou jsme měli večer jít.Divně se na mě podívala a bylo jí jasné,že se něco děje.
Típla jsem mu telefon.
Kurva!
Bylo mi do breku,ale udržela jsme se....
Nemá cenu se asi kvůli tomu pořád vztekat...
Raní zamilovanost ovšem přecházela v čirou nenávist vůči jemu a jeho kámošovi.
Je to v prdeli.
Na večeři jsme to rozpustili,když přišel kámošky přítel.Sedl si vedle ní a vypadal nejvíc šťastně.
Záviděla jsem.
Tak jsme se s druhou kamarádkou sebrali a nechali je tam sami sobě.
Se spoustou keců a vtípků jsme se ploužili k domovu.Jakmile jsme se s ní rozloučila padla na mě blbá nálada.
Tiše jsem šlapala ulicí,sníh mi křupal pod nohama a marně jsme se snažila sehnat někoho, kdo by mě rozptýlil a vzal mě ven, popřípadě mě bezeslov objal.
To je přesně to,co jsme v tu chvíli potřebovala.
Cítit něčí obětí...
Ale toho se opravdu nedostávalo.
Mezitím jsem mu řekla,že s ním tedy nejedu,že se mu nedá věřit,že by mne odvezl domu.
A to abych v noci courala někam na nádraží a zase z nádraží sama, na to nemám....
Jsem holt srab!
Ze stresu mě vytáhl kámoš.
Pak ale stejně přišel čas na to, abych šla domů.
Ten zkurvenej čas!
Teď jen ležím v posteli a tiše zírám do stropu a přemýšlím, jak se asi baví.
Ty hodiny tikají vážně hrozně nahlas.
Shit!!!
Chvílema mám pocit,že propadnu absolutnímu šílenství.
Chtěla bych brečet ale ani na to nemám sílu.
Prostě to nemá cenu.
Pomalu, ale krutě, se mne zmocňuje totální apatie.
I ty zkurvený hodiny přestávám vnímat.
Asi zase sním...