realita

Byl úžasně zamilovaný pár. Všichni jim záviděly, jak moc se milovali. Nic se jim nekazilo a oni si užívali všechny krásé chvíli. Ale byli od sebe moc daleko. I přesto jim to vydrželo a jejich láska neustále sílila. Sny, které měli se na dlouhou dobu staly realitou, ale pak se něco změnilo. Dívka začala přemýšlet. Přemýšlela o svém životě, o víře v které rostla od malička, o lidech které měla ráda a hlavně o vztahu s jejím přítelem. Věděla, že se musí rozhodnout jestli dá přednost příteli nebo víře. Už předtím o tom spolu mluvili a dali si týden na to aby věděli jaké to bude, kdyby se rozešli. Ten týden utíkal hrozně pomalu. Obou se strašně moc stýskalo. Žádný kontakt mezi sebou neměli. Když byli oba na icq tak dívka měla smutné statusy, ale on přesto vydržel a nenapsal. Trochu ji to mrzelo, protože se hrozně trápila. Bylo jí moc smutno a chtěla, aby napsal, zavolal, nebo jen prozvonil. Ale ani jedno neudělal. Po týdnu, kdy si konečně zavolali byla šťastná, že už je to všechno pryč. Kluk si psal deníček, aby věděla co všechno za ten týden dělal a aby věděla jak moc mu bylo smutno a jak hrozně moc jí chtěl napsat. Když si to četla, její oči se zastavili na pár větách, které se četla pořád dokola. "Já vím, že je to pro tebe těžké se rozhodnout, čemu dáš přednost. Ale chci a moc si přeji, aby jsi byla šťastná! Proto si vyber tak, aby jsi toho později nelitovala. Chci, aby jsi zůstala u své víry. Nechci, aby jsi kvůli mě zahodila to všechno v čem jsi od malička vyrůstala. Ale zároveň tě nechci ztratit. Chci být s tebou do konce života. Chci, aby se splnili všechny ty sny, které mme naplánované. Aby to bylo tak jak chceme. Vidíš, ani já sám nevím co vlastně chci! Ale prosím! neber ohledy na mne, ale na to aby jsi byla ty šťastná! to je to jediné co nejvéce chci! Teď jsi sama zjistila, že beze mě dokážeš žít." Dívce po líčkách tekly slzy proudem. Nešly zastavit. Ani je nechtěla zastavit. Kdyby jen trochu věděl, jak moc se jí stýskalo, že celý týden nespala a brečela po nocích, protože nemohla slyšet jeho hlas, který ji vždy vykouzlil úsměv na tváři. Kolikrát mu chtěla zavolat, napsat. jen aby byla zase chvíli v tom snu, který ji teď tak chyběl. Ale v hlavě ji neustále běhaly myšlenky, které si přečetla. Nejraději by se nerozhdovala a byla sním šťastná a přesto měla svou víru. Ale to nešlo. Musela si vybrat. Buď on nebo víra. Dlouhou dobu tomu nechal volný průběh. Pak ale nastal osudný zlom. Rozhodla se...pro víru. Napsala mu dopis. Vysvětlila mu proč a druhý den poslala. Všechno bylo v pořádku, ale ona věděla, že už to nevrátí a za několik hodin, že se celý její život změní. Druhý den ji volal, když přišel domů. Ano byla smutná a proto se přítel pořád ptal jestli se něco nestalo. Moc dobře znal, ten hlas a věděl, že něco není ok. Po chvíli se rozloučili a čekala na něho na icq. On se přihlásil. První slova, která zazněla byla? "Takže je konec?" Dívka se rozplakala a moc se mu omlouvala. Přítel věděl co to znamená. Pochopil. V tu chvíli pro ně oba začali kruté časy. Druhý den ji napsal mail. Dívka si okamžitě četla co ji píše. hrozně moc u toho plakala. Kdyby jen věděl jak se svým rozhodnutím trápí. U čeho byla nejdéle když si to četla bylo: "Říká se, že jednou všechno končí. Já si říkal, že je to blbost. Že to co máme vybudované my dva mezi sebou, přece nikdy nemůže skončit, že to nejde. Ale spletl jsem se. Skončilo to. Ale také se říká, že vždy něco začíná. Pro mě začíná to nejhorší co jsem nikdy nechtěl. A to je život nez tebe!!!" Dívka byla zoufalá a chtěla mu říct, že ji to všechno hrozně moc mrzí. Večer seděla na posletli a koukala na hvězdy. Rozhodla se mu napsat dopis. Hledala v penále propisku, ale našla něco jiného. Tak tenká, chladná a ostrá. Žiletka kterou nosila pořád u sebe. A teď najednou se ji nebála použít. Vyhrnula si rukáv a podívala se na zápestí. Pomalu přiložila žiletku, přitlačila a táhla. Rána nebyla moc hluboká a krve bylo dost. Najednou viděla jeho smutnou tvář a rty jak jen zašeptaly..."PROČ...?!!!" V zápětí ji přišla smska. Nechtěla si ji přečíst, ale hned přišla další. A ona věděla, že je to od něho. Okamžitě popadla telefon a četla. "Ty víš, jak jsem tě miloval. Já tě pořád miluju a milovat budu. Doufám, že jsi šťastná! Já jsem přišel o všechno, o celý svět. Přišel jsem o tebe! Ale přesto tu pro tebe budu! Navždycky! Prosím mluv semnou o tom jak ti je! Potřebuju vědět, že jsi v pořádku. MILUJU TĚ!!" Dívka se histericky rozplakala a položila telefon an poslet. Prostěradlo se barvilo její krví. Okamžitě běžela do koupelny, aby zastavila krvácení. Po chvíli se jí to povedlo. Ale bolest v jejím srdci byla dál. Věděla, že mu zničila svět. Že ho tím skoro zabila. Nikdy si to neodpustí. Hrozně moc si to všechno vyčítala a nadávala si za to co udělala! Neměla chuť žít, když nemohla sním. To bylo pro ni nejhorší. Pořád myslela na tu žiletku! Ale přesto ji hlavou běhala jedna myšlenka na kterou nevěděla odpověď. Pak našla odvahu a zeptala se. "Uvidíme se ještě někdy?" dlouho bylo ticho a pak se zeptal. "ty by jsi chtěla?" dívka se zamyslela a řekla, že ano. On je jí jen zeptal jestli to nebude jen horší když se uvidí. Stím souhlasila a omlouvala se mu, že to byl blbý nápad. On ji ale zastavil a řekl ať mlčí. Zmlkla a do ticha se ozývalo jen tiché vzlykání. "Lásko neplakej. Moc tě chci vidět, ale bojím se toho. toho co bude až tě uvidím." řekl klidně, ale bylo poznat, že pláče. Byla šťastná, ale zároveň nešťastná. Ale obdivovala ho. I přesto, jak moc mu ublížila, ji nezačal nenávidět. Miloval jí ještě víc. Záleželo mu na ni a nechtěl, aby se jí cokoliv stalo. Po pár dnech si začali trochu psát. Bylo to moc smutné a oba bolelo srdíčko. Ale za čas se to urovnalo a oni jsou teď kamarádi. Ale stejně se milují. Plánují, že přijede a budou spolu. Stejně si ale dívka nikdy neodpustila, že mu ublížila! To v ní navždycky zůstane! A stejně nebude milovat jiného než jejího miláčka!