Only lonely

Ležela na polstáři a zase přemýšlela. Poslední dobou přemýšlela hodně. Uvědomovala si, že všechno kolem ní se změnilo. Pocit bezpečí je pryč. Zůstala sama. Ale být sama, jak dobře věděla, neznamená být osamnělá. Nechtěla smíchat tyhle dva pojmy. Dívala se z okna na měsíc, který osvítil téměř celý pokoj. Měla přátele, ale nějak jí připadalo, že mezi ně nepatří. Byla cizinkou v jejich životě. Připadala si zbytečně. Ale stejně i přesto byla teď celkem spokojená sama se sebou. Svou nesnesitelností se jen bránila. Dokonce jí připadalo jakoby taková byla vždycky. Nekompromisní a chladnokrevná. Její tehdejší milá osobnost se přetvořovala na uzavřenou feministku. Jen něco v ní ještě křičelo a nechtělo s to nechat umlčet. Nějaká vzpomínka v podvědomí, kterou se snažila zakopat a jít dál. Vracela se k ní ve snech a způsobovala, že se cítila v bezpečí. Zaplavila ji vlna melancholie a ve snech jí už začínalo být mnohem líp. Líp než v reálným světě. Zůstala jen ona, její pud sebezáchovy a egoismus. Nebylo nic kolem. Žádný city, prostě nic. Jen hvězdy na nebi zářily. Převalila se v posteli a stočila se na bok. Bezpečí. To bylo to co se jí honilo hlavou. Sama a přesto v bezpečí. To bylo to, čeho chtěla dosáhnout. Nespoléhat se na nikoho než na sebe a žít přítomností. Neohlížet se za sebe ani nevyhlížet radoby růžovou budoucnost. Byla realistka a snažila se vyhýbat těm otimistickým a nain´vním představám jak to bude dál. Viděla se někde v parku za deset let, jak sedí a krmí holuby a čte si denní tisk a zajímá se o politiku. Samotnou a osamnělou. A doma dvě kočky, aby se necítila sama. Nesnášela kočky.
Svou minulost hodila sice za hlavu, jak si myslela, ale pořád s ní byla. Někde kolem se potulovala a pak se vynořila. Dřív by nejspíš upadla do melancholie a přemýšlela by, co udělala špatně. Chtěla by vrátit čas. Jenže to nejde. Co se stalo, se stalo a co se má stát, se stane. Posledního třičtvrtě roku se zoufale snažila najít cestu zpět z toho bludiště citů. Dělala cokoliv, aby se toho zbavila. Jediné co zjistila, byl fakt, že s minulostí se může jedině smířit a ne se ji snažit pohřbít pod hromadou lží. Pod tou hromadou malých, ale neskutečně silných lží, které jsou všude kolem. Které potřebujete k životu. Nebo aspoň ona je potřebovala. Na otázky je ti něco, odpovídala ne. Na otázku máš se dobře, odpovídala ano. A lži potřebovala i slyšet. "Nezradíš mě?" "Máš mě ještě rád?"... Věděla, že to jsou lži, ale moc je potřebovala. A tak ztracena v síti lží a bludišti citů, přemýšlela jak znovu začít žít. Jedno bylo jisté. Začít od začátku. Úplně. SNažila se změnit tak, aby se jí nemohlo už nic stát, s čím by se nemohla vyrovnat. Nechtěla to řešit jako předchozích pár měsíců... nelogicky a bolestivě. Teď se schovávala do vsých snů. Tam, kde měla to co tolik potřebovala. Sníh, On a Ona, pžátlé. Nenahraditelný pocit naprostého klidu a bezpečí. Žádný strach ze samoty. Beželi sněhem, držel ji za ruku a kolem nic. Nikdo nikde jen oni a ... A byl to jen sen. Sen, který ji tolik uklidňoval. Zas a znova. Stále se vracel. Byla to pro ni svým způsobem malá lež. Taková ta, co potřebovala.
Vylezla z postele a otevřela skříň. Mezi oblečením byla malá lahvička s troškou parfému. Její poklad, který používala tenkrát. Kapka jí tékla po zápěstí a ona s prášky na spaní zalezla zpátky. Lehla si do peřin a kolena přitáhla k bradě. Přičichla si a ucítila ten zvláštní pocit nostalgie. Cítila ji s každým nádechem. Bylo to ono. Tenkrát. Cítila všechno. Mozek jí okamžitě zavalila vlna vzpomínek a oči slzy. Slzy naděje. Snad. Nebyl to smutek. Zase nadechla a zavřela oči. Po tvářích jí stékaly slzy. Viděla to všechno. Každý dotek, pohlazení, obejmutí, pohled, úsměv... všechno. Všechno co už bylo pryč. Ale stalo se to. Otevřela oči a pozorovala jak na okno padá ve světle měsíce první vločka. A za ní další a další. Malé bíle tanečnice se na ni koukaly. Zavřela oči a zase nasála vůni citrusů. Pomeranč, limetka a trocha skořice. Snad. Začala usínat a do snu se jí vloudil poslední polibek ze vzpomínek... teplo... bezpečí...