Láska mezi vločkami

Při jízdě šestkou na hlavní nádraží musela přemýšlet nad tím, co s se svou malou kamarádkou řešily. Ptala se jí, jestli má někdy pocit, že ten druhý ji nemiluje. Ona jí nebyla schopná odpovědět. Nikdo ji nikdy nemiloval a ona to nemohla opětovat. Na chvilku se zahleděla z okna. Procházely se tam páry. Padal sníh a vločky se třpytily ve světle lamp. Poletovaly vzduchem a padaly do vlasů. Tak jako tenkrát. Vybavila si ten moment jako už tolikrát před tím. Jenže teď nic necítila. Nebyla smutná a to prázdno co tam mívala už vlastně ani nebylo.Bylo jen teď a žádné kdysi.
Byla noc a Petrov zářil a hvězdy taky a na zem padal pořád sníh. Milovala sníh. Bylo to takové krátké potěšení. vždy se na něj těšila. Bylo kouzlo v tom, že nevěděla, kdy přijde ani kdy zmizí. Hlavní nádraží. Vystoupila s lodičkami v rukou a šla na vlak. Půl hodinky a bude doma. Jen půl hodinky může nerušeně psát co si myslí o té jejich lásce. Znovu se zarazila... Opravdu, nikdo ji nikdy nemiloval. Nikdy nikoho nemilovala. Vytřepala z vlasů poslední vločky. Sama... Nikým nemilovaná s vločkami ve vlasech.
Začínala pochyboval jestli už tolikrát zmiňovaná láska vůbec existuje. Bylo to něco co nemůže vzít do ruky, pohladit nebo rozdrtit. Nemohla to slyšet ani vidět. A ona to dokonce ani necítila. Jedno bylo jisté. Láska bylo to slovo, pod ktrým ukrýváme hory hříchů. Samotné slovo miluji má svou důležitost, před kterou všichni padají a klaní se mu. A proč? Krásná malá lež. Vždyť ta jejich láska není nic jiného než chemie. Chtíč a touha. Sexuální pud. Nevěřila, že některé páry spolu zůstanou do smrti z lásky. Nemilovaná a nemilující a přesto byla ochotna tvrdit, že je to pouhý zvyk, respekt a závislost. Může být opravdu někdo, kdose na první pohled zamiluje a zůstane se svým vysněným do smrti šťastný? Ten uhozený happyend. Obehrané klišé, po kterém každá touží.
Přestal padat sníh a pár před ní vystoupil. i když nad tím vším takto přemýšlela, stále byla v klidu. Poznala pár lidí, kteří jí dost pomohli. Teď byla schopna přemýšlet bez citů... bez vzpomínek... bez řešení... bez slz...
Jeden řekl: "Nic neřeš. Nemá to smysl. Co se stalo se stalo. nic s tím neuděláš. Čas nevezmeš zpátky. Žij teď"
Ten druhý řekl: "Řeš jen to, co můžeš řešit z místa. Neřeš něco co nelze. Zabírá to zbytečně čas."
Obe rady jí pomohly. Byly to dobrý rady pro někoho, kdo byl pár měsíců na práškách na spaní, aby se uklidnil. Věděla, že se zabívá zbytečnostmi, ale teď už aspoň neřešila to, co se jí nepodařilo vyřešit půl roku. Uzavřela tuto kapitolu a začla znova žít.
Koukala dál z okna a doufala, že zase začne sněžit. Sníh... Krásný sníh. Její malá nostalgie. Vystoupila z vlaku a skočila do sněhu. zvedla hlavu k noční obloze a sníh opět začal padat. Vítr jí ho čechral mezi vlasy a ona byla šťastná. Ta nikdy nikým nemilovaná tančila mezi vločkami a na tváři se jí objevil úsměv. Takový jako vždycky, když se stal nějaký zázrak. Takový, jaký už dlouho neměla. Dál poskakovala mezi vločkami a přemýšlela, jestli vlastně chce být milovaná. Proč si vlastně každý přeje lásku, když je tak nejistá? Na světě je tolik lepších věcí... Třeba sníh a hlavně přátele... Vločky jí líbaly tvář a ona slatně zavřela oči...