Jdi...

S věnováním pro M.
-Pro vzpomínku-

Stáli tam na břehu, cítila jeho blízkost. Cítila jeho dech, svírala jeho ruku. Byla si jím jistá, byla si jista, že skončí s ním do konce života. Stáli tam a smáli se na sebe. Čekali na něj, čekali na toho posla skvělých chvil, sekund, minut, hodin. Čekali na tu slast, nevnímali zimu, nevnímali lidi, nevnímali auta, jen jednoduše čekali a snili. Chtěli, toužili, potřebovali. To on ukázal jí cestu rájem, na peklo byl přeci ještě čas.
Svíral v ruce těžce vydřené bankovky. Žmoulal je mezi prsty. Třásl se, jeho zapadlé, opuchlé oči na ni koukaly, ale kdo ví, zda ji viděl. Netřásl se zimou, ale chtíčem. Tím zlem, co ho nutilo. Už NEBYLA cesta zpátky! Už to nešlo, jeho žíly se těšily, jeho mozek se radoval, tělo se stále dožadovalo. Držel ji za ruku, ale nevnímal. Nevnímal teplo její dlaně, nevnímal lásku v jejích očích, v hlavě mu znělo jen „Další, chci další“.
Dorazil.
Dlaň, peníze, lžička, zapalovač, jehla, vyhrnutá nohavice, modřina, bolest, kapka krve, slast.
Stála tam na břehu a cítila, jak se jí vzdaluje. Ji a jeho dělila čtyřproudová dálnice. Koukala na jeho vzdalující se siluetu. Na jeho klátivou chůzi. Stačilo jen přeci zvednout nohu, lehce našlápnout. Srdce ji nohu zvedalo, stála za čarou. Světlo svítilo na cestu. Zvuk. Troubení.Nezvlá….

Odešel navždy.

Otevřela oči, upustila jehlu, kapka krve stékala po předloktí. Seděla od stromem. Odešla po roce za ním.

Pro ty jeho oči, pro jeho vykrojené rty, pro jeho růžovějící tváře, pro ty jeho milované bledé oči. Pro jeho úsměv, pro společné chvíle. Pro lásku..

-Život je tak pomíjivý,sotva chvíli milujeme,ztratíme to.Tak proč mi ho sakra vzala?Proč si jí nedokázal říct NE?!-