Becky

Říkají mi Becky.
Proč Becky?
Jako Rebeka. Tak jsem se měla jmenovat. Předtím, než si rodiče vybrali, že budu Kristýna. A mě se to jméno líbí. Dokonce mi pomohlo se prosadit, i když ne v tom, co jsem měla původně v plánu.
Přišla jsem do města s kytarou. Jenom s ní. Táta umřel, když mi bylo s odřenýma ušima šestnáct. Vrátila jsem se z tábora na jeho pohřeb. A máma? Ta odjela se svám šamstrem do Španělska a asi tam zůstali. Brácha bydlí pořád doma. Tam doma, kde to bylo dřív. Občas mu zavolám.
A s tou kytarou. S tou jsem moc dlouho nevydržela. Ne, že bych hrála špatně, to ne. Ale nebylo to žádaný. Od dnešní společnosti. Od týhle společnosti. Ve městě. Párkrát jsem vystupovala. To jo. Ještě si občas se svým klukem zahraju. Občas bez kytary.
No, zůstala jsem v tý čtvrti. Maj mě tady celkem rádi. Nebo mě tady aspoň tolerujou. Co jinýho můžou?
Nechci se vrátit a prosit o pomoc. Tady mám práci. Slušnou, i když mám asi na víc. A večer zajdu do baru zatančit. Víc už tady po Becky nechtěj. Dřív jo, ale teď už ne. Taky to nemám zapotřebí. Mám i tu druhou práci, takže mi stačí, co dostanu za tohle. A on by to taky nechtěl. I když co já vím?
Každou chvíli je mimo. Prej mu to pomáhá. Uvolnit se. Zahulit. Podle mě je to blbost. Ale co nadělám. Já mu do toho kecat nebudu. Už ne. Aspoň, že dobře hraje. To je asi jediný, co mě drží s ním.
A proč tohle všechno? Protože si myslím, že by to lidi měli vědět. Že i někdo jako já může být šťastný. I když bych mohla mít vysokou, vlastní ordinaci...léčit lidi. Dobrý plat, velký dům, skvělýho slušnýho manžela. A pět dětí. Vím, jak by se jmenovaly. Už od svých patnácti to vím.
Ale i přes to přese všechno jsem tady takhle šťastná. A to mi stačí. To by mělo každýmu stačit...

Jen jedna poznámka. Pokud si někdo všiml, že tam přecházím se spisovné češtiny do nespisovné, tak to je úmyslně.