Štěstí, neštěstí

Když mi bylo asi devatenáct a učila jsem se na maturity, myslela jsem si, že mám celý život před sebou. Plánovala jsem si jak po maturitě odejdu z domu a zařídím si život podle sebe. Ano, toto všechno je pěkné a chce to každý druhý, ale realita je vždy jiná a většinou nás překvapí. Asi dva měsíce před maturitou jsem se seznámila se Samuelem. Byl to typický Ital. Jak to bývá, i on byl krásně opálený, temperamentní a zábavný. Nikdy jsem se s ním nenudila. Zamilovala jsem se do něho hned a přáli si prožít se Samem celý svůj život. Maturitu jsem zvládla hravě. Po zkoušce dospělosti jsem Samuela představila rodičům a i těm se překvapivě líbil. Sam mi nabídl, že bych se mohla přestěhovat k němu do jeho rodné Itálie. No, tak je jasné, že jsem byla štěstím bez sebe. Italsky jsem neuměla ani pozdravit a to jsem se měla seznámit s jeho rodinou. Vše mi překládal a tak jsem byla na něm závislá. Musím říct, že mě udělal šťastnou, měla jsem vše, co jsem chtěla. Dokonce jsem i otěhotněla a tím se vše začalo. Jeho rodině se nelíbilo, že jsme neměli svatbu. Byla to křesťanská rodina, takže už asi chápete proč. Pořád na něho tlačili, začínal být nervózní, ale proč si mě tedy nechtěl vzít, když mě tak miloval a čekali jsem dítě. Když jsem se ho na to ptala, tak to jen skončilo hádkou. Postupem času jsme se jen hádali. Ani jsem neměla nikoho, s kým bych si popovídala, jeho rodiče se na mě dívali přes prsty a kamarádky byly až v Česku. Jednou zvonil telefon, zvedla jsem a slyšela jsem jen nějakou Italku, jak křičí do telefonu jeho jméno. Bylo mi to jasné, našel si milenku, tak proto si mě nechtěl vzít a pořád jsme se hádali. Zeptala jsem se ho na to, začala jsem plakat, bila jsem ho a vyvrcholilo to v to, že mi jednu vrazil a za ni druhou. Nakonec mě dobil tak, že jsem musela nosit sluneční brýle aby nebyly vidět modřiny. Náš vztah už byl jen o tom, že jsem mu vařila, prala, uklízela a nosila jeho dítě. Bála jsem se dne, kdy porodím. Napadlo mě, že bych tajně odjela do Česka, ale na to jsem neměla peníze, nedával mi nic a zaměstnaná jsem nebyla. Dny ubíhaly víc a víc. No a blížil se den mého porodu. Dostala jsem silné křeče a začala krvácet. Volala jsem Samovi ať pro mě dojede, že asi rodím. Než jsem se dostala do nemocnice, bylo pozdě. Porodila jsem mrtvou holčičku a psychicky jsem na tom byla strašně. Začal mi vyčítat, že kdybych nebyla taková hysterka, nestalo by se to a že jsem nebyla schopna mu dát syna. Zhroutila jsem se a skončila na psychiatrické léčebně. Ani nechodil na návštěvy. Už jsem neměla pro co žít, moje dceruška zemřela a manžel měl už dávno jiný život se svoji milenkou. Bylo mi jedno co se mnou bude. V léčebně jsem strávila asi rok a půl. Potom jsem požádala o přeložení do české léčebny a odjela jsem. Ozvala jsem se rodičům a začala nový život. Teď podporuji organizaci v boji proti domácímu násilí. Našla jsem si přítele, který mě miluje a já jeho. Narodila se nám holčička, které jsem dala jméno Lilianka. To, co se mi stalo beru jako životní zkušenost, kterou už nechci nikdy zažít. Myslím, že než s někým začnete žít, měli by jste ho nejdříve dobře poznat.