Žena, co zná svět

Člověk ani neví, jak to vlastně všechno bylo. Co je ale jisté, právě tahle žena toho zažila už hodně. Tábory prosezené s ubrečenou sestrou ve stanu, manželství, dítě… Potom následovalo několik šťastných let. Jak dcera rostla, tloustla, jak začala chodit, běhat. A potom přišly ty horší časy.
Probrečené večery, které vyvrcholily v rozvod. Mluvit o příčinách rozvodu by bylo asi zbytečné. Zdlouhavé. Prostě se rozvedli a nastal čas osamělých dnů. Těch dnů, na které by málokdo rád vzpomínal. Ale zvládla to. Všechno to zvládla a vychovala dceru. Možná o své výchově občas pochybovala, třeba když si šikovná šestiletá holčička sama ostříhala ofinu. Možná si řekla, že mít u výchovy i druhého rodiče-tedy otce-, stříhala by dcera jen papír, jak nejspíš měla. Ale i tyhle krize překonala a našla si nového partnera. V podstatě se nic nezměnilo. Z práce šla nakoupit, z nákupu domů, platila složenky – dceře na klavír, za plyn, za vodu… Až na to, že byla šťastná.
Na paní z pošty s dlouhými, umělými nehty se najednou usmívala, kamarádce z ulice občas sama zavolala, na souseda se přestala zlobit a… Přece jen nastal problém. Dcera měla svého vlastního otce ráda. A teď měl přijít nový. Ne jiný, nebo náhradní… ale nový, další otec. Nikdo nemohl tušit, že osmileté slečně nebude nikdo takový nový vůbec vadit. A tak i tyhle žaludeční vředy matky a zároveň zamilované ženy mohly po měsíci utajování nového vztahu zase zmizet, když vyšlo na povrch, že se dcera s novým obyvatelem matčiny ložnice smíří bez problémů. A všechno šlo, jak mělo. Nákupy teď byly pro ni ve dvou daleko příjemnější, na návraty domů se těšila mnohem víc. Koupila nové záclony do kuchyně a novou pohovku do obýváku.
Začalo léto. Všichni se chystali na prázdniny, stejně tak i tahle rodinka. Opalovací krémy nakoupeny, pobyt zaplacen, rohlíky na svačiny už ležely přichystané na kuchyňské lince, když v tom jí zazvonil telefon. „Musím ti něco říct.“ a sluchátko se najednou zalilo lítostí, stejně jako pár sekund potom se lítostí zalil celý byt a všechny ty krémy a rohlíky se najednou válely v slzách téhle ženy. Všechno se zase opakovalo.
Ale přece jen, nebylo všechno stejné. Stačil totiž jeden probrečený večer k tomu, aby na druhý den slyšela tahle doposud šťastná žena z telefonu úplně jiný hlas. Byl to hlas stejného muže, který si všechno nechal projít hlavou a najednou si uvědomil, že chce strávit se svojí přítelkyní a její dcerou dovolenou se spoustou rohlíků se salámem, několika opalovacími krémy a vůbec, že s nimi chce strávit snad i zbytek života.
A tak přinesl snad 30 růží pro tu zraněnou ženu, belgické bonbóny pro její dceru a všechno se vrátilo tam, kde bylo. Zase ty šťastné nákupy, veselé složenky a úsměvy na paní s dlouhými, umělými nehty z pošty. I ty nepříjemné věci se pro ni zase staly veselými. Dovolená proběhla, protože k utraceným penězům za růže by přibyl ještě jeden propadnutý poukaz na dovolenou.
Po tomhle rušném létě už byli všichni na spoustě dalších dovolených. Ať už vydařených nebo méně, ale byli na nich spolu. Už nikdy se do telefonu ženy neozvalo: „Musím ti něco říct.“ A když už tato věta zazněla, následovala ji věta: „Koupil jsem ti něco krásného.“

O několik let později, požádal muž ženu o ruku. Vzali se, zrekonstruovali byt, koupili společně nové záclony do kuchyně, novou pohovku do obýváku a spoustu dalšího vybavení, na které by s klidem mohli dát cedulku: „NAŠE“.

A i přesto, že žena s dlouhými, umělými nehty z pošty, už na poště nepracuje, kamarádka z ulice už na ulici nebydlí a nákupy už nejsou tak veselé, žena je šťastná s mužem, který je šťastný s ní.

A vidíte, jak velkou moc má 30 růží.