Zubařská

Venku se ženili všichni čerti, byl pátek třináctého. Ne, že bych byla pověrčivá, ale třináctka mi zrovna k srdci nepřirostla.
Ke všemu mě čekala dlouho odkládaná návštěva zubaře. Ne, že by mi vadilo chodit po doktorech, jsem zvyklá, docházím na ortopedií, neurologovi, k očnímu, dokonce i na gynekologií jsem jako doma, pocit studu jsem dávno ztratila. Ale zubař je pro mě něco, jako ďábel. Vyhýbám se mu, jak jen můžu.
Když se ručička hodin neúprosně blížila ke dvanáctce, odešla jsem do koupelny a důkladně si vyčistila svůj ne moc dobře opečovávaný chrup, dokonce jsem použila i ústní vodu. Hotovo, víc už jsem pro svoje zuby udělat nemohla.
Autobusem se mi jet nechtělo, do ordinace bych přišla zmoklá jako slepice. Raději jsem se tam nechala odvést tatíkem. Po cestě se mnou vtipkoval, při tom si stačil hrát na taxikáře i felčara : „ Kam to bude mladá paní? Zoubky bolí, bolí, bude se vrtat? Já vám poradím, dejte si švestkovou medicínu ta vám umrtví nejen bolest, ale omámí i zubařku!“
Mě však do řeči moc nebylo, byla ve mně dušička čím dál tím menší, ani jsem nesledovala cestu, kudy jedeme. O to větší bylo moje překvapení, když jsme se místo k soukromé, zubní ordinaci řítili ke krematoriu!
„Že by se projevil tatíkův černý humor? To snad ne, už tak jsem měla nervy na pochodu! No táto, to nemyslíš vážně!“ Nechápavě se na mě podíval: „ Co je???“ V tu chvíli mu svitlo.“ Ježíši! Já zapomněl odbočit! To víš, tady tudy jezdím jenom na pohřby a jel jsem tak, nějak automaticky...“
Druhou ulicí jsme se vrátili na správnou odbočku a zdárně dorazili k cíli. Čekárna byla plná potencionálních spolutrpitelů. Odevzdaně jsem usedla na židli a čekala, co se mnou bude. Jeden pán se tam právě hrozně rozčiloval, jak to zubařce dlouho trvá, že tam určitě pije kafe a jemu zatím utíkají peníze! Kam, že by prý přišel, kdyby dělal jako ona, pak má ten stát k něčemu vypadat. On, má pod sebou spoustu lidí, řídí celou stavbu a po večerech dělá papíry, prostě takový „pan nepostradatelný“. Snad by se tam rozčiloval ještě teď, nebýt toho, že jeho oči sponzorovaly úsměv dlouhonohé brunety, najednou přestal láteřit a už nikam nespěchal. Začal vrkat, jako vypelichaný holub. Dlouhonohé krásce skládal jeden kompliment za druhým, při tom nezapomněl zdůraznit, že je majitelem stavební firmy, rozvedený a děti, že už má odrostlé. To, že má hlavu jako koleno, to má prý schválně, patří to k jeho image. Když se nadechoval k tomu, aby jí končeně pozval na oběd, vyšla sestra a vyzvala slečnu Tichou. Ta pak ladným krokem nakráčela do ordinace. V tu chvíli se pán rozhodl, že už opravdu nebude čekat, jeho trpělivost právě přetekla! Prudce se zvedl a odešel i s modrými, igelitovými návleky někam do neznáma.
Po slečně Tiché jsem šla na řadu já. Hned ve dveřích jsem zakopla a ke křeslu jsem to vzala přískokem. „ Tak Haničko, posaďte se, já se na vás juknu.“ Laškovala se mnou zubařka.
Jak jsem uslyšela vrtačku blížící se k mé doširoka otevře papule byl se mnou ámen. Začaly se mi klepat kolena tak, že jsem zubařce málem vyrazila její vlastní zuby. Od té doby si sebou na prohlídku beru špunty do uši,nechávám si dobrovolně píchnout injekci proti bolesti i za cenu, že po zákroku mám hubu jako po mrtvici.
Nezbývá, než popřát všem zubařům hodně sil a trpělivosti s takovými pacienty jako jsem já!