Motýl

Vždycky bývala jiná než ostatní...
Nevyčnívala, spíše naopak-moc toho nenamluvila, jen pozorovala, nanejvýš se zmohla na malý úsměv. Ostatně všechno na ní bylo takové malinké a drobné, celá její postavička, jemný obličejík, tenká zápěstí a štíhlounké prstíky. Lidé ji vídávali chodit samotnou, jen s obrovskou brašnou, pod jejíž tíhou se celá prohýbala a křivila. Její hlavička bezpochyby skrývala mnohá tajemství, navíc jí osud nadělil rychlé myšlení a inteligenci. Jenomže co jí to bylo platné, když se ve škole nedokázala zařadit do kolektivu! Kdykoliv měla odpovědět na profesorem položenou otázku, klopila oči, červenela se a její hlásek se cestou z úst celý zaškrtil a zašmodrchal.
Pomalu dospívala do let, kdy děvčata odhazují dětské masky a objevují svět ženskýma očima. Všechny spolužačky ji o dobrou půlhlavu převyšovaly, navíc si proti nim připadala nezkušená a naivní. Neměla přátele, kteří by ji zaučili v líbání nebo by jí věnovali cigaretu. Nejspíš o ně v té době ani nestála. Zvykla si na svoji samotu, strávila hodiny sněním a přemýšlením. Tehdy si také oblíbila noční toulání po městě. Snažila se vybírat si jen tichá a opuštěná místa, ale ne vždy se jí to povedlo.
Její nejoblíbenější-zarostlé periferní hřišťátko, obsadila obávaná parta skejťáků a ona raději vyklidila prostor. Zvědavost ji však přemohla, a proto zatnula pevně ručky v pěst a rozhodla se nabyté území bránit. K jejímu údivu ji ale nechali na pokoji. Napočítala mezi nimi i tři holky, jednu dokonce znala od vidění, jenže si dokázala představit, jaké o ní asi mají mínění. Později se setkávali s další, tentokrát výhradně klučičí skupinou s postříkaným oblečením a barevnýma rukama. Sprejeři...
Ti už nebyli tak tolerantní jako skejťáci a netrvalo jim dlouho ji vyštvat.
V té době to v ní vřelo, všechno se vařilo, sama si nerozuměla. Nechtěla být už tak osamělá, ale se spolužáky nevycházela a neměla jedinou kamarádku. Nakonec jí to nedalo, přece jen se na hřiště vrátila. Ta parta ji přitahovala, vábila, fascinovala ji jejich svoboda. Věděla, že jim nezáleží na škole ani na rodičovských zákazech, ale zároveň si byla jistá, že ji mezi sebe nikdy nepřijmou. Proto se na hřiště kradla jako zloděj. Chtěla se jen podívat, nakouknout...
Měla štěstí. Na lavičce seděl pouze jeden kluk, dokonce věděla i jeho jméno. Skejtovat uměl ze všech nejlíp, často se na něj dívala, když ještě mohla. Vypadalo to, že i on jí poznal. To jí dodalo odvahy, v jeho očích četla zájem. Ani nevěděla, jak dlouho tam s ním potom seděla...Zdálo se jí, jako by se znali odjakživa.
Po čase se začali vídat pravidelně. Nemluvili spolu o chození, natož o lásce, avšak pokládali za samozřejmé, že se sejdou. Z různých "důvěryhodných" zdrojů se dozvídala o jeho minulosti, o zástupech zhrzených děvčat, která prostřídal. Stále se s nikým příliš nebavila, jenomže spolužačky nezvládaly svoji zvědavost, takže o potenciální přítelkyně by neměla nouzi. Pro jistotu si nedělala přehnané naděje, chlapec totiž opravdu nevypadal ušlápnutě. Zpočátku působil děsně tajemně, dělal na ni ramena a vykládal jen o své motorce a partě. Později se jí však ta pevně uzavřená vrátka vedoucí do jeho duše podařilo otevřít. Začala podvědomě tušit, že by si navzájem mohli hodně ublížit, kdyby chtěli. Taky nebyla zvyklá odhalovat někomu svoje sny a plány. Zkrátka navzájem si v sobě četli jako v otevřené knize.
Jejich vztah se ale od přátelství mílovými kroky vzdaloval. Nejprve se viděli jen několikrát za měsíc, teď za ní však jezdil téměř každý den. Fascinovala ho její gesta, jemné rysy, přestože se tolik snažila vypadat starší. Vlasy už měla skoro až do pasu. Zamilovala se...Jenomže se mu to bála dát najevo, nechtěla naléhat a tak jen čekala. On to dokázal ocenit, potřeboval trochu volnosti a čas na své přátele, avšak čím dál víc mu to skřípalo. Často se vracel s modřinami, jako by se právě porval, až nakonec trávil veškerý čas jen s ní. Úplně se na sebe upnuli, ale ani jednou, co byli spolu neřešili budoucnost. Ona teď doslova celá zářila, vypadalo to, že celá ta léta čekala jen na něj, až přijde a vypustí ji na vzduch.
Když tehdy večer zazvonil telefon, netušila, že jí tak radikálně přistřihne křídla. Svět se jí najednou otočil o 360°. Celá se rozsypala-třásla se a zvracela a plakala... Děsila se nocí, před očima se jí zjevoval on, motorka a velký kamion.
U jeho hrobu byla jen jednou...Nedokázala se smířit s tím, že už ho nikdy neuvidí. Vlastně teprve tam jí došlo, jak moc pro ni znamenal. Nenáviděla všechny ty lidi, kteří jí chtěli pomoct, dostat ji z jejího zoufalství. Čím víc se snažili, tím víc se uzavírala do sebe, až si nakonec vybudovala kuklu, z níž se rozhodla už nikdy nevylézt...