Žárlivec

„A to jste tam byly samý holky? Co ten její kluk, ten tam nebyl?“ ptá se mě Standa snad už po stý. „Jo jen holky, byly jsme u Mirky doma a jedinej mužskej tam byl pětiměsíční Martínek, tak už prosím tě přestaň. Proč žárlíš? Ty mi nevěříš?“
Včera jsme spolu a Petrou, mojí nejlepší kámoškou, byli omrknout Mirky mimčo, je docela k politování, je jí 18 a už má na krku miminko, je sice krásný, ale to nevynahradí nedodělanou školu a o dost zkrácený mládí.
„Snad se můžu zeptat ne?“ zeptá se. „Jo, ale jednou to snad stačí, ne?“
„Tak se nezlob, myšičko, nezajdeme na večeři?“ „Ne musím se učit psychologii a taky jsem dost unavená, ahoj,“ A už se otáčím na podpatku a kráčím k domovu, ani na mě nezavolá!
To když jsme spolu začínali chodit byl o hodně jinej. Žárlivej byl taky, ale mám pocit, že ne tolik nebo jsem tu jeho úchylku samou láskou přes růžový brejle neviděla. Horší to začíná bejt teď, brejle už jsem dávno zahodila, jeho drahý dárky a večeře už mě přestaly bavit, ale stejně vim, že mu všechno odpustím, jsem prostě slaboch, no.
A jak tak přemejšlim příjde mi sms. „Myšičko promiň, dneska jsem to zkazil viď, odpustíš mi to, když se pro tebe zejtra stavím a vezmu tě na super oběd? A mám pro tebe dárek. Hezky se vyspinkej miláčku!“ A tak vekou část noci přemejšlim, co mám dělat. Život bez něj si nedovedu představit, ale copak nemůžu mít trochu soukromí, copak mi nevěří? A tak se rozhodnu, že zejtra uvidím, co bude říkat. Chodíme spolu už 9 měsíců, přece ho nemůžu jen tak opustit!
Hned jak dorazím do školy, vychrlí na mě Petra celá šťastná bezva novinu: „O víkendu jedou naši pryč, takže bysme u nás mohli oslavit moje narozky, mám je sice až za měsíc, ale takováhle příležitost se jen tak nenaskytne! Chtěla bych pozvat Ondru z béčka, co říkáš?“ dožaduje se odpovědi. „No nápad je to dobrej, ale nevím co tomu bude říkat Standa, včera byl divnej pořád se ptal, jestli u Mirky nebyl nějakej chlap, děsně teď žárlí!“ Petra se zamyslí a říká: “Tak to je nějakej divnej né? Prď na něj, prosím tě! Nebo řekni, že u mě jen spíš a hotovo! Jsem ti říkala, že je moc starej a takový pak bejvaj žárlivý.“ No jo Petra je proti Standovi odjakživa zaujatá. Ale copak je 26 moc? Přiznávám, někdy mě štve, že se mnou nechce chodit na diskotéky a když jdu z holkama, tak mě pak tejden podezírá z nevěry a taky ten včerejšek, ale každej má nějaky mouchy. Nebo ne?
„Lásko, tak co, jakej si měla dneska den?“ ptá se mě Standa hned jak nastoupím do auta u nás před domem. “Dobrej a ty?“ rozhodla jsem se totiž o Péti narozeninách pomlčet. „Ale chci si promluvit.“ „O čem?“ „O tom, že chci trochu volnosti, nechci bejt pořád vyslýchaná kde jsem, myslím, že mi nevěříš!“ vypustím ze sebe větu, kterou jsem si asi hodinu před tím opakovala. Jsem na sebe hrdá, stálo mě velký přemáhání tohle vyslovit. Pokud jsem si, ale naivně myslela, že se dočkám jakýkoliv uspokojivý odpovědi ve formě slibů a podobně, pěkně jsem se sekla. „Ne já tě nevyslýchám, jen chci vědět, co děláš, to je snad normální, ne? Myšičko, nech toho, uděláme si hezkej večer.“ Dá mi pusu a tím považuje věc za vyřízenou.
Je sobota večer a já se chystám na Péti oslavu. Jo, je to hnusný, já to vím a stydí se, ale co mám sakra dělat? Jsem prostě s našima u babičky, to je jediná situace, kdy se mě nebude ptát, jestli tam nebyli nějaký kluci, babička totiž bydlí na samotě u lesa jen se třema dalšíma důchodkyněma. A tak na sebe hodím jeany, tričko a vyrážím.
Samozřejmě, že jako kámoška přijdu o něco dřív a pomůžu Pétě všechno přichystat. Zatím pomalu přicházejí další známí, bude to ale jen malá oslava, dohromady nás tady bude jen kolem deseti. Kdo to má pak taky uklízet, že jo? Péťa je na rozdíl ode mne skvěle naladěná a tak se snažím jí to svojí náladou moc nekazit. Začínám mít totiž docela strach, že Standa na všechno přijde a opustí mě. To bych asi nepřežila. Všichni okolo tancujou, ale já vůbec nemám chuť se bavit. Sakra. Udělala sem hroznou chybu.
Jarda se snaží do mě nalejt nějakej alkohol, ale i když ho mám jako spolužáka normálně docela ráda, jsem na něj teď protivná, až je mi to líto. A tak se o půlnoci seberu a jdu domů, Péťa je z toho sice rozhozená, ale se mnou nehne.
Spát ale nemůžu. Dlouho do rána zvažuju situaci ze všech stran, ale na nic samozřejmě nepřijdu, opustit ho nemůžu, přiznat se taky ne a tak se rozhodnu, že to prostě nechám osudu.
Hned jak se ráno vzbudím náladu mám zkaženou jen na svoji situaci pomyslím. Standa se má stavit po obědě, od večera mi ale nenapsal, což mě i přes moje postavení znepokojuje, dozvěděl se něco? Neodvažuju se mu napsat a tak do 2 hodin čekám jako na trní.
Konečně! Ve dvě hodiny zatroubí klakson pod oknem a já celá nedočkavá vyběhnu z vchodových dveří a nastupuju ke Standoj do auta. „Ahoj lásko“ snažím se bejt milá. Standa, ale neodpoví a šlápne na plyn. „Co se stalo? Slyšíš?“ Ani se na mě nepodívá, ale stejně vidím jak mu z očí střílej blesky. Řítí se městem stovkou jako blázen. Bože! Co to dělá? Zajede za město a vjede do první polní cesty, kterou potkáme, prudce zabrzdí, vystoupí, bouchne dveřma, obejde auto, chytí mě za paži a vytáhne ven. Stojí proti mně a než si stačím všechno uvědomit, rozmáchne se a dá mi facku. Málem spadnu. Ve stejnou chvíli mi do očí vletí slzy. „Co to děláš?“ „Seš normální děvka jako všechny holky, myslíš si, že se nedozvím, když se budeš někde kurvit nebo co?“ Teď mám ale všeho dost. „Já se nekurvila už ti žárlivost leze na mozek!!“ on se normálně zbláznil! „A co, jak sis to s ním užila, co?? Je lepší? Tak abys věděla, ode dneška nebudeš sama nikam chodit, já se stejně všechno dozvím, je ti to jasný? Tohle bylo naposled! Nasedej! Dělej!“ Stojím tam a po tvářích mi tečou slzy, sakra co se to děje! Kde jsem udělala chybu? Připadám si jako robot a do auta nastoupím. Standa nic neříká jen kouká z okna až najednou se otočí: „Promiň lásko, já vím to jsem neměl, ale strašně jsem se bál, odpustíš mi to?
A jak tam tak sedím v autě všechno mi dojde, že tohle přece není normální, tohle se lidem, který máš rad, nedělá. „Víš co? Odvez mě domů a dej už mi konečně pokoj, nech ně už konečně žít!“
Tenkrát mi ještě dlouho trvalo než sem se s tím vším smířila, probrečela jsem hodně nocí a dostala ještě od Standy hodně smsek, mailů, kytek, dárku, omluv a nabídek, že se změní. Naštěstí jsem neuvěřila. Klukům jako je Standa se věřit nedá, jsou to jen chroničtí žárlivci, kteří nás holky trápí.