Konečně otevřené oči

KLUBOVNA
„Tomi! Nech ho bejt!“ zakřičela jsem na kluka, který mě doufám miluje a já miluji jeho.Už
z dálky jsem viděla, jak se s tím klukem odlišné barvy pleti pošťuchuje. Ještěže jsem přišla včas, jinak by tu ten cikán dávno ležel zmlácenej na zemi. Né, že by mi to vadilo, ale nechci, aby měl Tomi zas nějaký průšvih.
„Co ti udělal, lásko? Hm?“ zeptala jsem se ho.
„Se do toho nepleť jo?“ řekl ostře ten černý tvor.
„Co si to dovoluješ? Co na ní řveš negře?“ naštval se Tomi, svalil ho na zem a kopl ho do boku. Vzala jsem svýho miláčka za ruku a táhla ho pryč.
„White power, blbečku!“ zakřičel ještě na toho cikána(myslim že se jmenuje Serchej,..Sergej…nebo nějak tak), který vzal do zaječích.
„Co ti udělal?“ zopakovala jsem svou otázku, když jsme vyrazili směrem na naše tajné místečko za hřbitovem.
„Je to negr.“ ušklíbl se Tomi.
„Hm…taky důvod.Ale jinak?“
„Prostě jsem ho potkal a zdálo se mi, že na mě nějak blbě civěl!“
Tomi je fakt hroznej rasista, pomyslela jsem si, opravdu, jedinýho člověka s odlišnou barvou pleti nebo rasy nenechá na pokoji. A vlastně…..dobře dělá! Nemaj tu co dělat!
(Tak takhle se projevují zase mé rasistické sklony.)
„Oni všichni blbě čuměj.“ ,řekla jsem po chvíli.
„Jo…to teda fakt jo.“
Stejně je Tomi skvělej. Fakt ho hrozně miluju a nikdy se s nim nechci rozejít. Občas se mi sice zdá, že mě nemá vůbec rád,…někdy mu to i ulítne a řekne mi nějakou nadávku (samozřejmě se omluví), ale věřim, že mě miluje tak, jako já jeho.
Měla jsem moc dobrou náladu. Šli jsme s Tomym navečer ještě do klubovny. Bylo tam jako vždycky hodně lidí.
„Čus, vy dvě hrdličky.“ pozdravil nás Koki a posléze všichni ostatní. Koki je taky tvrdej rasista.
V našem městečku jsou tu takový jen oni dva. Jen díky nim jsem začala mít cikány nerada ještě víc, než jsem je nerada měla. Cikáni se tu rozmnožili.Už jsou tu asi tři rodiny negrů. Jedna dokonce šestičlenná.
„Málem jsem zmlátil Sergeje.“ vytahoval se Tomi , „ale moje holčička přišla moc brzy…nestihnul jsem to!“ zamrkal na mě.
„Měl si mu jednu napálit! Tenhle negr by už měl konečně zjistit, kdo je tu pánem, že jo? White power!“ prohlásil Koki mezitím, co si zapaloval cigáro.
„Prosimtě, Sergej je měkkej-hned utekl “ zamachrovala jsem, „ale ty negři z Hrazan mě úplně vytáčej!“
„No, o těch mi ani nemluv “ rozčílil se Koki, „mít bouchačku rovnou bych je odprásknul!“
„Tak na ně půjdeme, ne?“ řekl Tomi a jako důkaz své síly vrazil pěstí do cihlové zdi.
„Ty nikam nepůjdeš, jasný?“ nakázala jsem mu.
„Já, lásko moje, já půjdu, kam chci. Nebudeš mi přece zakazovat dělat dobrý věci, že jo?“
„Dobře, ale jestli ti zas zloměj nos, tak se s tebou rozejdu!“ smála jsem se.
„Co!!!Hele nech toho! Měl jsem ho jen nalomenej, a to jen proto, že jsem si nevšimnul, že ten negr měl boxera!“ protestoval.
Koki i já jsme se ale pořád smáli.
„Hele, nechtěli byste nechat už těch rasistickejch keců a radši nám pomoc?“ řekla Agáta, která už nás nemohla poslouchat.Dělali jsme úklid klubovny, a tak jsme museli všechen náš skromnej nábytek vynosit ven ze staré místnůstky, která se stala naší klubovnou, abychom mohli zamést.
„Jo, ale musíš mi sehnat cígo, kotě.“ řekl Tomi Agi svou podmínku. Jako kdyby bez cigaret nemohl žít.
„Tu máš, ty vole.“ hodil mu Koki krabičku Startek, kde zbyla už jen jedna jediná cigareta a pomohl mi vzít dřevěný stolek, který jsem se snažila protlačit bezvýsledně dveřmi.
„Dobrý. Dík.“ poděkovala jsem mu.
„Jasně. Pro tebe vše, co chceš. WHITE POWER!!!!!!“ zařval tak nahlas, až mi zalehlo v uších.
„To vaše wite pover! Sakra! Já se z toho zbláznim! Dneska už to slyšim nejmíň po desátý a jestli to uslyšim ještě po jedenáctý, tak tady někomu rozkopu hlavu! Hádej komu, Kokine.“ naštval se Šimon. Musim teda uznat, že kluci tyto dvě slova -white power- opakujou několikrát denně.Znamená to něco jako bílá síla. Prostě bílá rasa.
Koki se smál, sáhl do kapsy a najednou se z ní ozvalo Šimonovým hlasem: “To vaše wite pover! Sakra! Já se z toho zbláznim!………….To vaše wite pover! Sakra! Já se z toho zbláznim!“………. To Koki nahrál Šimona na diktafon, který sebou pořád nosí v kapse a neustále něco, nebo spíš někoho nahrává, hodně lidí tím neskutečně vytočí a i Šimon se šíleně naštval: „Já tě zabiju!“ křičel.
Vyběhli oba ven z klubovny, jak střelení.
„Šimon je rychlej. Koki to nepřežije.“ smála se Simča
„To asi ne.“ přidala jsem se.
Zametli jsme, nábytek nanosili nazpět, zapli na plno rádio a udělali si pohodlí. Koki se vrátil se sedřeným kolenem.
„Spadnul na štěrku pod cukrárnou!“ smál se Šimon
„Cože? Vy jste byli až u cukrárny? Ty máš zlomenou nohu ne, Šimone?“ vtipkovala Lůca.
„Jdi někam!“ odsekl Koki naštvaně a dřepl si do křesla.
„No tak, no tak pánové.“ ozval se od dveří přísný dospělácký hlas.
Ani jsem neslyšela, že by někdo otvíral dveře. Hm…a byli rovnou čtyři…čtyři chlápci v uniformách policie ČR.
„Ehm…dobrý den.“ řekli současně Tomi a Koki.
„Hm….krásnej…hlavně pro vás, že?“ řekl policajt, který si prohlížel plakáty na stěnách klubovny. Všichni jsme mlčeli jak zařezaní.
„Hledáme Tomáše Vaňka a Petra Kouklíka. Je to někdo z vás? Bylo nám řečeno, že zde často pobývají.“ ptal se malej tlustej polda. Ale zdálo se mi, že už stejně věděl, že jsou to ty dva v maskáčích. Trochu mě zamrazilo, když jsem uslyšela Tomiho jméno.
„Ehm…já jsem Vaněk. Co…potřebujete?“ řekl Tomi nejistě a kouknul se na Kokiho. Já zatla pěsti.
„Já jsem Kouklík.“ řekl poté Koki.
„Hoši, pojedete s námi na stanici.“ oznámili policisté.
Kluci se zvedli a pomalu vycházeli ze dveří.
„Ale proč?“ ulítlo mi zděšeně. Kluci se zastavili.
„To tě slečno zatím nemusí zajímat.“ otočil se s odpovědí jeden.
„Ale jsou to mí kamarádi!“ vykřikla jsem přidušeně.
„Jestli jsou to opravdu tvý dobří kamarádi, tak určitě víš, že jsou rasisti, a nechtěj mi tvrdit, že jsi nikdy neviděla, jak nadávají občanům s tmavou pletí. Podle hlášení je ale tohle to nejmenší. Jeden róm v sobotu málem přišel o život…..a je docela možné, že díky tvým dobrým kamarádům.“ vmetl mi do obličeje řádné vysvětlení. Podívala jsem se na kluky…..byli zticha. Jen Koki se nenápadně koukl na Tomiho.
„Ne, to bude omyl!“ řekla jsem skoro se slzami v očích, „Tomáš i Petr byli v sobotu se mnou!“ Všichni se na mě udiveně podívali, dobře věděli, že v sobotu jsme seděli v hospodě a divili se, kde Tomi a Koki jsou. I já se divila tomu, co jsem sama řekla.
„Jo, to je pravda.“ řekl klidně Tomi.
„Co to plácáš, Tomi, chceš jí do toho zatáhnout nebo co?!“ podíval se nechápavě Koki na Tomiho.
„Můžete přísahat, že zde přítomní - Tomáš Vaněk a Petr Kouklík byli v sobotu dne 24.července 2004 s vámi zejména v pozdních večerních hodinách?“ zeptal se mě vysoký policista.
„A…no. To můžu.“ řekla jsem. Tomi se usmíval. Koki byl naštvaný.
„Vypadáte ale nejistě.“
„Ano. To jsem. Poprvé se mě totiž ptá policista na vážnou věc. Byli se mnou. Blbli jsme na hřišti.“ řekla jsem přesvědčivým tónem rozhodně. Snažila jsem se zakrýt to, jak se mi třásl hlas. Docela se mi to povedlo, až na ty zaťaté pěsti a skelné oči.
„Dobře. Jestli se něco bude dít, budete předvolána, ale dobře si ještě rozmyslete, jestli mluvíte pravdu. Teď je musíme odvést k výslechu na stanici. Jinak to nejde…..ten róm leží v nemocnici, je na tom špatně a dokola opakuje jen jejich jména.“ vzdychl policista.
Tomiho a Kokiho mezitím ti tři policajti odvedli do auta. Se mnou se bavil už jen jeden.
„Já…. ano, dobře. Ale…. Oni to nebyli. Fakt.“
„Dobře. Na shledanou.“ projel očima po všech a otočil se k odchodu.
„Prosím vás…. já…. já, chci se ještě zeptat.“ vyhrkla jsem.
„Ano?“
„Co by se stalo, kdyby…. kdyby ten róm…zemřel a vina by spadla na…Tomáše a Petra?“
„No…poseděli by si podle mě nejméně tak šest let v kriminálu…“ vysvětlil .
Úplně jsem zbledla. „Na…. shledanou.“ a zhroutila se celá rozklepaná do křesla.
Všichni mlčeli, jen se na mě dívali, jak si schoulená v křesle rvu vlasy.
„To bude dobrý… Naďo…bude to v pořádku. Pojď ke mně.“ objala mě asi po minutě Lůca.
„Ne, ne, neeeee!“ vzlykala jsem. „Co kdy…. co když ten negr chcípne? Co když chcípne!? Co když ten hajzl černej chcípne ?!“ říkala jsem pořád dokola.
„Ne, neboj. On nezemře. Uklidni se, Naďo, uklidni se a řekni mi…víš o tom něco…udělali to kluci, co o tom víš…no??“ ptala se Lůca a trochu jí ujel hlas. Taky se bála…všichni se báli…protože se všichni navzájem máme rádi.
„Já…ne…Tomi to neudělal, ne, neudělal! Poldové nemaj žádný důkazy! Hajzlové, nemaj to na koho svést. Jsou neschopný…potřebujou viníky! Hajzlové, hajzlové!“ křičela jsem hystericky.
„Uklidni se!“ křičeli přes sebe Šimon, Lucka, Simona a Agáta „uklidni se!“
Rychle jsem si otřela obličej a stoupla si: “Dobře…dobře. Hele…. Chápete…oni byli se mnou. Fakt se mnou, jo?“
„Co to kecáš. Si pitomá! Ty si byla s náma. Oni ne.“ křikla na mě nechápavě Simona.
„Hele…. To si přehnala. Celý sis to vymyslela. Dobře víme, a ty to taky víš, že jsme ten večer nevěděli, kde kluci byli!“ řekl Šimon, „a já bych i věřil, že toho cikána zmlátili. Neřekli ani nám, kde byli…“
„Co? To si děláš srandu? Jsi hajzl…zrádče!!! Všichni jděte někam…třeba do prdele. U mě jste skončili!“ vyhrkla jsem a běžela pryč. Lůca na mě ještě něco křičela, ale byla jsem tak omámená, že jsem neslyšela vůbec nic. Doběhla jsem až za hřiště, vyndala jsem krabku Startek, kterou jsem koupila a chtěla darovat Tomimu, a zápálila si. Ne, on to neudělal…Tomi v tom není zapletenej…. Vím to. Ale…co když jo, co když ho zavřou? Ne. To nedovolim! Bez něj bych neměla proč žít.
Za dvě hoďky jsem vykouřila asi dvanáct cigaret. Byla jsem úplně zkouřená a jen myslela na Tomiho. Bože…co když to udělal a půjde do pasťáku…ne, takhle myslet nesmim ne. A vlastně…proč se tolik bojim…. Oni to určitě neudělali…jsou sice rasisti, ale nikoho by nezmlátili tak, aby mu šlo o život. Sakra! Proč musej skinheadi a náckové vůbec existovat. No jo…. Proč já vlastně nenávidim negry…? Ne, … takhle jim nesmim řikat… proč mi vadí odlišná rasa, odlišná barva pleti? Je to kvůli Tomimu a Kokimu? To oni mě změnili? Ale proč tak nezměnili třeba takovýho Šimona nebo Agi? …ne, ti se na na to nehodí…ale jaký hodí, nehodí? Já se snad hodím na rasistku? No jo, ale tady vůbec nejde o to, jestli se na to někdo hodí. Musim si to urovnat v hlavě… Ti naši romové - u nás v městečku - dost kradou, ale přece i bílý kradou…. Tak proč je nemám ráda, proč se ze mě stala úplně slepá rasistka. Je to k ničemu! Prostě k ničemu! Jen to přináší problémy…. Jsou i dobří romové…nebo ne? Já nevím, jsem zmatená. Bože…. Co budu dělat. Jo…. Chce to klid, hlavně klid…ok…klid. Jdu domů…vyspim se, pokud usnu - což pochybuju - a zejtra mi to moje láska, moje zlatíčko všechno vysvětlí…jo, jasně…vysvětlí mi, kde byli a všechno bude v pohodě…. Jo, jasně.

TOMI A KOKI
„Si se úplně zbláznil ne? Proč si neřek, že Naďa kecá jen, aby nám pomohla?“ křičel na Tomiho Koki, když je policejní auto vysadilo na náměstí.
„Prosimtě, jí se nic nestane a nám pomůže.“ odpověděl mu s klidem Tomi.
„Co? Ty blbečku! Bude křivě vypovídat, zatáhnem jí do příšernýho průseru-vlastně spíš ty! Já jim řeknu, že jsem s ní nebyl, ale taky jim řeknu, co jsem viděl. Neboj...bude to i pro tebe lepší. Uvidíš, že se to vyřeší..“
„Jestli jim něco řekneš, tak si ho zabil ty-to ti řikám-já byl s Naďou.“ Tomi začal vyhrožovat.
„Moc dobře víš, že já na něj ani nešáhnul…. On není ale ještě mrtvej a všechno jim to řekne. Myslel jsem, že si můj skvělej kámoš, ale hodně jsem se zmýlil. Je mi líto Nadi…. Vlastně ne,…je mi líto tebe…si ubohej. Je mi to jedno-všechno jim řeknu!“ řekl Koki a bylo na něm dobře vidět, jak je zklamanej.
Tomi se začal smát: „Máš to prohraný, kamaráde!“
„Už nejsem tvůj kamarád! Něco ti řeknu…tohle je už na mě moc. Negry nemusim mít rád pořád, ale nikdo to nemusí vědět! S nadáváním a mlácením těch černejch držek končim! Kašlu ti na bílou sílu! A Nadě…tý všechno povim!“ rozhodl se Koki.
„To si zkus! Ta mi ještě pomůže.“ Tomi vytáhl kudlu a dal jí Kokimu pod krk. „Doufám, že tě nenapadne něco takovýho udělat!“ strčil kudlu nazpět do kapsy, „vlastně je to jedno-povídej si, co chceš. Ta nána ti stejně neuvěří ani slovo…uvěří jen mě…úplně se do mě zabouchla.“ řekl Tomi s posměchem.
„Hajzle! Nikdy si jí neměl rád! Jen jí využíváš!“
„Věděl jsem, že jí šíleně miluješ…. Nemůžeš mít všechno hochu...byl jsem první. Smůla…!“ smál se pořád Tomi. Koki myslel, že se mu to všechno jen zdá. Jeho nejlepší kámoš hrál na všechny jen divadlo…celou dobu to byl bezcitnej parchant…. Sbalil mu naschvál holku, kterou má rád nejvíc na světě….
„Zahodil si naše kamaráství jen kvůli nenávisti k černejm. Si zlej….! Doufám, že ten negr všechno řekne.“
„Aaaa…. Nejsi náhodou taková malá citlivka?… Hlavně nebreč chudáčku zamilovanej. Bože…stejnej jako Naďa…byl by z vás skvělej pár…ale nebude! Ta kráva se do mě prostě úplně zbláznila, kolikrát ti to mám říkat. Negr stejně chcípne a neřekne už ani slovo.“
Najednou před nimi zastavilo auto. Byla to Kokiho matka. Jela ho vyzvednout.
„Nepovede se ti to!“ řekl ještě Koki.
„Ale povede… Naďa pomůže mně, ale kdo pomůže tobě? Nemáš žádnej důkaz, že jsem to byl já. Bude to na tebe. Odsedíš to za mě, kámo.S orry.“ Tomi se zatvářil triumfálně.
„Důkaz mám.“ řekl Koki a nastoupil do auta.
Tomi vůbec nechápal jaký důkaz by mohl Koki mít…nejprve si pomyslel, že ho chce postrašit, ale když si vzpomněl na výraz v Kokiho tváři, když říkal, že má důkaz … něco se mu nezdálo. Kokimu bylo krásně…cítil se úplně skvěle, ale velké zklamání z Tomiho nedokázal zakrýt. Chtěl mu pomoc, chtěl mu pomoc to vyřešit a pořád by to byl jeho nejlepší kámoš…jenže je to opravdovej hajzl. Ještě, že sebou nosí pořád ten diktafon.

KRÁSNÉ VYSVĚTLENÍ
Vstala jsem hrozně brzo, tak jsem se rozhodla, že celý dopoledne nebudu čekat na vysvětlení. Rodiče ještě spí a ještě tak dobrou hoďku spát budou. Stihnu Tomiho na ranním cígu… vždycky přijde do klubovny v půl osmé ráno.
„Dej mi cígo.“ řekla jsem Tomimu bez pozdravu hned, jak jsem vešla do klubovny.
„Čus bus lásko.“ usmál se na mě Tomi a přitáhl mě k sobě.
„Netrap a dej mi to cígo!“
„Co ti je? Nějaká zpruzená, ne? Tady máš.“ hodil mi cigaretu a zapík.
„Kde si byl, když zmlátili toho cikána?“ zeptala jsem se a zapálila si cigaretu.
„Já byl za kamarádama v Písku. Už jsem ti to přece říkal. Opravdu, lásko, já to neudělal. Já na tý stanici vůbec nevěděl, o co jde. Hrozně jsem se bál, že to na mě svedou a já nebudu moc být už nikdy s tebou! Jenže podle mě ten hajzl Koki…tvářil se divně…nejspíš to udělal!“ vysvětlil Tomi. Proč říká Kokimu hajzl? Vždycky drželi spolu, i když byl nějakej průšvih, jsou to přece nejlepší kámoši…
„Proč řikáš, že Koki je hajzl prosimtě?“
„Dobře…. Tak já ti to teda řeknu - Koki to udělal. Zmlátil toho cikána boxerem. Vím to, protože když nás přivezli ze stanice, řekl mi to a řekl….“ Tomimu jakoby ujel hlas, „že to stejně bude vypadat, že jsem to udělal já…protože to poldům řekne, a protože mu dosvědčí asi dvacet lidí, že byl s nimi a prej…prej, že nahraje divadlo i na tebe, aby sis myslela, že jsem to fakt byl já…já…nevím co mám dělat. Hrozně tě miluju.“ obejmul mě Tomi.
Chudáček můj miláček. Ale co Koki…udělal to? Tomi nekecá…proč by to dělal když toho cikána nezmlátil? Proč by to sváděl na svýho nejlepšího kamaráda… Ale Koki to na Tomiho klidně svede! A já ho měla moc ráda...
„Neboj lásko. Všechno se vyřeší…tobě to dosvědčí ti kámoši z Písku. Neboj, budu stát při tobě. Ten debil Koki si odpyká trest za to, co udělal, a i za to, jak nám všem lhal…jak si hrál na tvýho nejlepšího kámoše.“ uklidňovala jsem ho. Uvnitř mě ale všechno vřelo…nedokázala jsem si představit, že Koki…. Že Koki…to udělal…ale nechtěla jsem podstoupit další svůj hysterický záchvat…další zhroucení…ani jsem na něj tak nenadávala…i když bych na něj chtěla zakřičet ty nejhorší nadávky. Tomi mě povalil na postel a nádherně mě políbil. Začla jsem myslet jen na něj…nic jsem nevnímala…jen jeho.
Najednou se prudce otevřely dveře a vstoupil udýchaný Koki. Tomi rychle vstal, já si stáhla nazpět tričko a stoupla si vedle něj. Měla jsem chuť vyškrábat Kokimu oči.
„Si hajzl.“ řekla jsem Kokimu s klidem v hlase a chytla Tomiho za ruku.
„Naďo, počkej. Chci ti něco říct. Mám důkaz…“ podíval se na Tomiho, „že to udělal Tomáš.“ Tomi se podíval smutně na mě. Nic zatím neříkal, nechal mě to řešit.
„Jaký můžeš mít důkaz! Nemáš žádný…jen kecy…udělal jsi to ty a klidně to svedeš na nejlepšího kamaráda!“ rozkřičela jsem se. Tohle už se nedalo vydržet, „jestli si myslíš, že díky tomu, že jsi BYL můj skvělěj kámoš nic poldům neřeknu…tak se mýlíš…. Kdyby si to nesváděl na Tomiho…možná bych ti chtěla pomoc…“
„Ale já mám prostě důkaz…koukej…“ chtěl něco vytáhnout z kapsy.
„Já ti kašlu na tvoje důkazy. Máš smůlu…neměl si ho zmlátit!“ vyšla jsem i s Tomim ven.
„Ale Naďo…věř mi…jsem tvůj kámoš a mám tě rád…až ten důkaz uslyšíš…budeš vědět celou pravdu…“ naléhal Koki
„Drž hubu!“ usadila jsem ho a rozběhla se. Tomi běžel za mnou. Ještě se otočil a ošklivě se na Kokiho ušklíbl. To už jsem neviděla….

„Tak ahoj, lásko…díky, že mi tak pomáháš. Miluju tě.“ loučil se se mnou Tomi před naším domem a políbil mě. „White power!“ dodal ještě. Nevím proč, ale nějak automaticky jsem se zamračila, když jsem uslyšela tyhle dvě slova.
„Ahoj.“ odpověděla jsem. Tomi nevěděl, co mám v plánu…překvapím ho. Zítra zajedu autobusem do Milevska na policejní stanici a všechno vyřeším. Rodiče budou v práci dřív, než odjedu, a ségře něco nakecám.

NA STANICI
„Pojďte dál, slečno. Zrovna jsme vám chtěli volat, abyste se, co nejdříve dostavila.“ otevřel dveře kanceláře policajt, kterého už jsem znala. Vešla jsem a nestačila se divit! Seděl tu Koki a nervózně se na mě podíval.
„Tak už vám řekl všechny ty svoje kecy, jo? Ale nevěřte mu ani slovo…. Je to lhář a podvodník…. Nebojte…hned vám všechno řeknu a…..“ Policista mě nenechal domluvit.
„Není třeba. Všechno je už vyřešené.“
„Cože? A…a jak? To jste bez dalšího vyšetřování sežrali ty lži, co vám napovídal…tenhle… nebo jste ho už zatkli? Je tu jako viník?“
Najednou kdosi zaklepal na dveře a otevřel…. Byl to menší policista a za ním stál v poutech……ne…. To není možné…. Asi budu zvracet…byl to Tomi.
„Slečno. Halóóó….“ volal někdo „otevřete oči!“ otevřela jsem oči. Nějak se mi zatočila hlava a asi jsem omdlela, když jsem uviděla Tomiho v poutech.
Rychle jsem se zvedla: „Na tohle nemáte právo. Musíte mě vyslechnout! Tomáše musíte pustit!“ vychrlila jsem z sebe.
„Počkejte, uklidněte se. Máme přímý důkaz, že smrt romského občana Ivana Kalníka zavinil Tomáš Vaněk několikanásobnými ranami železným předmětem - údajně prý boxerem, do hlavy.“
„On…on ten róm zemřel?“ zkoprněla jsem.
„Ano…bohužel ano.“ vzdychl policista.
„Ale jaký důkaz tedy máte…a co Petr? Ten v tom nemá prsty?“ ptala jsem se už poněkud klidnějším tónem. Myslela jsem, že tohle všechno je jen sen.
„No,…nevím jestli jste na to připravená…, abyste se opět nezhroutila.“ řekl pochybovačně.
Sedla jsem si, „Jsem připravená na vše.“ a opřela se.
„No dobře…..Petře…“ pobídl Kokiho policajt.
Koki držel v ruce diktafon. Nejistě se na mě podíval a zmáčkl play, pak už se to odehrálo rychle:
KOKI: „Moc dobře víš, že já na něj ani nešáhnul…. On není ale ještě mrtvej a všechno jim to řekne. Myslel jsem, že si můj skvělej kámoš, ale hodně jsem se zmýlil. Je mi líto Nadi…. Vlastně ne,…je mi líto tebe…si ubohej. Je mi to jedno-všechno jim řeknu!“
TOMI: „Máš to prohraný, kamaráde!“
KOKI: „Už nejsem tvůj kamarád! Něco ti řeknu…tohle je už na mě moc. Negry nemusim mít rád pořád, ale nikdo to nemusí vědět. S nadáváním a mlácením těch černejch držek končim! Kašlu ti na bílou sílu! A Nadě…tý všechno povim!“
TOMI: „To si zkus! Ta mi ještě pomůže. Doufám, že tě nenapadne něco takovýho udělat…. Vlastně je to jedno - povídej si, co chceš. Ta nána ti stejně neuvěří ani slovo…uvěří jen mě…úplně se do mě zabouchla.“
KOKI: „Hajzle! Nikdy si jí neměl rád! Jen jí využíváš!“
TOMI: „Věděl jsem, že jí šíleně miluješ…. Nemůžeš mít všechno hochu...byl jsem první. Smůla…!“ (Tomiho smích)
KOKI: „Zahodil si naše kamarádství jen kvůli nenávisti k černejm. Si zlej….! Doufám, že ten negr všechno řekne.“
TOMI: „Aaaa…. Nejsi náhodou taková malá citlivka? …hlavně nebreč chudáčku zamilovanej. Bože…stejnej jako Naďa…byl by z vás skvělej pár…ale nebude! Ta kráva se do mě prostě úplně zbláznila, kolikrát ti to mám říkat. Negr stejně chcípne a neřekne už ani slovo.“
(zvuk přijíždějícího automobilu)
KOKI: „Nepovede se ti to!“
TOMI: „Ale povede… Naďa pomůže mně, ale kdo pomůže tobě? Nemáš žádnej důkaz, že jsem to byl já. Bude to na tebe. Odsedíš to za mě, kámo. Sorry.“
KOKI: „Důkaz mám.“ (zaklapnutí dveří automobilu)
Koki zmáčkl tlačítko STOP na diktafonu. Otřela jsem si slzy, který mi tekly. Necítila jsem nic,…..jen jsem se potřebovala pořádně vykřičet!
„….ehm…máte velké štěstí, že jste s tou vaší lží, že Petr a hlavně Tomáš byli s vámi, nešla před soud…stejně by se přišlo na to, že jste lhala…“ řekl mi opatrně policista.
„…ano…dobře, že jste ho zavřeli…“ řekla jsem dívaje se do podlahy.
„Odvezeme vás oba domů…. Jestli tedy chcete.“ nabídl.
„…ehm…. Já mám před stanicí auto…odvezu jí.“ řekl Koki.
„No…pokud máte řidičský průkaz a pokud slečna bude chtít s vámi jet….“ Koki kývl.
„Ano…to je v pořádku. Nashle.“ vstala jsem omámeně ze židle. Koki šel za mnou.
Polovinu cesty jsme s Kokim nepromluvili ani slovo. Sedla jsem si do zadu a přemejšlela.
„Zastav, prosímtě!“ řekla jsem najednou. Koki okamžitě zastavil. Vystoupila jsem a sešla ze silnice dolů na louku. Nikdo tu nebyl…jen krásná příroda. Koki šel za mnou.
„Aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa!“ zařvala jsem pořádně s roztaženýma rukama a pěkně dlouho. Chvíli jsem se nechala ovívat lehkým čerstvým vánkem, nadechla se a chtěla znovu spustit… Koki mi dal ruku před pusu: “Můžu se přidat?“ zeptal se. Chvíli jsme se na sebe mlčky dívali…“ Nikdy jsem nevěděla, že mě máš rád!“ usmála jsem se. Koki se taky usmál…je docela hezkej, uvědomila jsem si. „Už je to tak.“ řekl.
Oba jsme se otočili, roztáhli ruce a začali řvát z plných plic.
Co já vím…třeba se nakonec dáme dohromady a na Tomáše, který nám oběma moc ublížil zapomeneme. Ale kdo ví, možná nás zachránil od velké nenávisti k lidem odlišné barvy pleti.