Dva měsíce

Řekla jim to, co vydedukovala – bylo to úplně logické, alespoň to naprosto logicky působilo. Snažila se vsugerovat to i sama sobě, aby jí neustále nepronásledovala ta tíha skutečnosti, že udělala chybu, kterou pořád ještě může napravit. Snažila se myslet trošku sobecky, ale neměla v povaze ubližovat ostatním. Jak řekli doktoři – měla před sebou jen dva měsíce života.

Přemýšlela, jak to všechno začalo. Před měsícem byla ještě normální, veselá a srdečná dívka s blond kadeřavými vlasy. Navštěvovala druhý ročník gymnázia a měla poměrně dobré známky. Po škole chtěla uskutečnit svůj dětský sen, který ji dosud nepustil – zkusit se dostat na medicínu. Toužila pomáhat lidem. Ta touha byla zakořeněná od osmi let, kdy s rodiči navštívila charitativní akci. Vůbec se jí tam nechtělo a byla znuděná. Pak na pódium nastoupila malá obrýlená paní v elegantním kostýmku a její projev s ní tak pohnul, jak jen s dětskou dušičkou pohnout mohl. Toho dne si řekla, že až bude velká, musí nějakým způsobem pomáhat lidem. A pak si vzpomněla na doktory. Na okamžik, jen mlhavý záblesk vzpomínky, laskavého, vetchého a břichatého obvodního doktora sedícího v křeslo a přívětivě na ní pohlížejícího přes brýle s tlustými obroučkami.
Teď už nikdy nedostane šanci pomáhat lidem. Za dva měsíce umře.
Když jí bývalo jen slabo a nevolno, nebrala to nijak vážně, považovala to prostě za příznak přepracování. Když se jí poprvé spustila krev z nosu, řekla si, že se to prostě stává. Často se divila, od čeho má ty drobné modřiny rozeseté různě po těle. Ale když se únava neustupovala, spíš se zhoršovala, nos jí krvácel už pětkrát a modřin bylo čím dál víc, rozhodla se, že by to měla začít řešit. Nebude přeci potvrzovat pravidlo Kovářovy kobyly – už o sobě totiž přemýšlela jako o lékařce.
Přesně si vzpomínala na den, kdy jí doktor nelítostně oznámil diagnózu – Akutní leukémie.
„Je to typ nemoci, která by se dala zarazit, kdyby se na to přišlo včas. Máš ještě šanci, ale nepatrnou. Ale neklesej hned tak úplně na mysli, můžeme to ještě oddálit! Jistě jsi slyšela o chemoterapii…“ dodal doktor snad až zvesela.
Myslela, že toho doktora praští. Neklesej na mysli, jenom umřeš! Kde se v ní najednou vzal ten sarkasmus?
Ten jí ale co nevidět opustil a dostavily se pocity jako panika, ukřivděnost a smutek. Připadala si jak v uzavřené místnosti se čtyřmi stěnami, kde může narážet hlavou do zdi, jak chce a stejně s tím nic neudělá. Stejně umře. A to brzy.
Nikdy předtím nepřemýšlela, jaké to asi je, čekat na smrt.
Ty nekonečné hodiny strávené na chemoterapii ji přiváděly k šílenství, nic se ovšem ve své hrůze nevyrovnalo nekonečným hodinám po chemoterapii, kdy se doma soužila v bolestech. Kdeže byla ta veselá dívka s blond kadeřavými vlasy? Žádné už jí nezbyly a pod očima se jí rýsovaly fialové kruhy. Byla hubená na kost a připomínala bledou kostru, z čehož vzhled jí vadil nejméně.
A pak, nenechali jí trpět samotnou. Kdysi dávno – mlhavě si na to pamatovala – bývala společenská. Ale zjistila, že nesnese jejich trýznící se soucitné pohledy. Nesnese, aby se na ní takhle koukali a aby se kvůli ní trápili. Přátelé ze školy na ní nezapomněli a často se u ní zastavovali – úzkostné výrazy, opatrná mluva, jako by si snad mysleli, že už je i senilní.
Existovala ovšem ještě jedna alternativa, o které se docela diskutovalo a která jí připadla poměrně přijatelná.
Eutanazie. Jeden malý vpich do žíly. V České republice právně naprosto nepřístupný.
Kolem toho se samozřejmě rozpoutalo spoustu vášnivých diskuzí, jestli ne nebo ano. Nikdo z řečníků ovšem nevěděl, jaké to je, být na místě člověka, jehož poslední nadějí byla injekce. Poslední naděje na smrt. Jak žalostné to bylo.
Leukémie, neboli sviňa, jak si jí sama pro sebe nazývala a komunikovala s ní, se plíživě rozmáhala po jejím těle, jež vypadalo den ode dne hůř. Rodiče a blízcí nechtěli o jejím nápadu ani slyšet – musí si přece užít poslední dny života. Matce po tomto hystericky a naléhavě vyřknutém prohlášení vhrkly slzy do očí. Další pohnutka, která ji usvědčila, že má pravdu.
Od doktorova prohlášení uplynul skoro měsíc a půl a jí činilo velké potíže vůbec vstát z postele. Spojila se proto s známým doktorem.
„Špaček.“ Ozvalo se udýchaně z telefonu.
„Dobrý den, pane doktore, Lorencová, Anna Lorencová – vzpomínáte si na mě?“obávala se, aby poznal její hlas. I její hlas ta sviňa změnila. Mluvila, jako by trpěla dýchavičností a chraptěla.
Po chvilce mlčení se ze sluchátka ozvalo : „ Ale jistě, Anička, pamatuju si tě ještě jako škvrně!“ Doktor mě dobromyslnou tvář a její hlas jí pomohl vybavit si jeho obraz před očima.
„Ano, dlouho jsme se neviděli. Měla bych na vás takovou smělou prosbu…“ zahuhňala.
„Jen povídej!“ zvolal doktor bodře, evidentně dobře naladěn. Jaká škoda, že mu skvělou náladu teď zkazí.
„Mám jeden problém. A to, že trpím akutní leukémií a zbývá mi podle odhadů doktora Cvrčka možná tak půl měsíce. Prý je to neměnné. Umřu.“ Utnula to a nechala na něj dopadnout tíhu svých slov. Doktor zaraženě mlčel, evidentně přemýšlející, co se to stalo s tou blonďatou holčičkou od doby, než jí naposledy viděl. Když neodpovídal, pokračovala, už trochu formálněji : „Je mi fakt špatně. Nemoc mi zničila všechno, co mohla. Čekám na smrt. A nechci čekat dlouho.“ Projev měla připravený.
“Co prosím?“ Doktor to buď jen předstíral, nebo si seděl na vedení.
“Chci Eutanazii.“ Stručně, jasně, efektně.
Špaček evidentně nevěděl, kudy kam. Bylo to trestné, samozřejmě. Ale její otec byl jeho dávný přítel z gymnázia. A když na tom byla takhle. Šlo by to, samozřejmě. Ale…
„Aničko,“oslovil ji vlídně. „Pohovořím si o tom s tvým ošetřujícím lékařem a zastavím se u vás, ano?“
„Udělal jste mi velkou radost, pane doktore. Ale je v tom jeden háček. Rodiče nesouhlasí.“

Sledovala, jak se unaveně vypadající Špaček rozvalil na jejich velké, bílé pohovce. Matka seděla jako svíčka, což vyjadřovalo její nesporný nesouhlas a otec se snažil působit uvolněně a autoritativně, přesto si neustále olizoval spodní ret, což bylo jasným znamením, jak moc nervózní je.

Oči jí pálily z ostrého světla. Ležela na nemocničním lůžku, tak slabá – neschopná zvednout ruku. Oba rodiče seděli u její postele. Jediné, co si přála, byla smrt, která by umlčela chorobu soustavně tyranizující její tělo a taky to, aby matka už konečně přestala brečet. Dveře vrzly a nervózní Špaček se zasmušilým výrazem vklouznul dovnitř.
„Jsi si naprosto jistá?“ zašeptal v evidentní naději.
„Naprosto.“ To bylo jediné, co ze sebe dokázala vypravit. Matka hystericky hýkla a doktor se natáhl k váčku s tekutinou, která jí proudila do žil a vpíchl do ní injekci.
Za chviličku bude po všem. Už jen chviličku vydržet… Napadlo jí, že by možná měla něco udělat. „Mám vás ráda.“ Špitla, chvilku se na ně dívala a pak zavřela oči.