Přes rameno se nečte

Tohle se mi stalo poprvé - přišel jsem na zastávku a hned jel trolejbus. Ale kdo do něj nastupoval? Ty, v celé své kráse. Hnědé vlasy, stejně tak oči, khaki bunda s kožichem na koncích rukávů, možná to byl svetr, nevím, klasické upnuté džíny, ty, co se mi na děvčatech nejvíce líbí. Ani vysoká, ani mala, štíhlá postava, sen. Jeden krátký pohled a všechno ve mě začalo vřít. Kdybych to tak byl schopen říci. Nastoupili jsme, nejdříve nějaká ženská, potom ty a pak až já - nejsem přece nevychovaný. Ty sis sedla, já stál a díval se z okna, přemýšleje. Pak se konečně uvolnilo místo a já tě mohl začít sledovat. Vzpřímená postava, žádná shrbená troska jako já. Zasnil jsem se. Viděl jsem tebe a vedle mě, jak tě držím za ruku a vyprávím ti, jak jsi krásná, jestli se mi to jen nezdá a jak jsi krásná. Pak přišel konec. Zvedla ses a namířila ke dveřím, magické bráně ze světa mého snu. Věnovalas mi další, tentokrát poslední, pohled. Naposledy jsem viděl tvou tvář, naposled mnou projela horká vlna, srdce zrychlilo snad na stodeset. Když se otevřely dveře, závan větru ke mně donesl tvou vůni a já se jí nemohl vynadýchat. Pak jsi vystoupila, dveře se zavřely jako ocelová brána posílená magickými runami. Celý svět se propadl do černě, do smutku. Smutku, že tě nikdy neuvidím. Smutku, že jsem zbabělec a stejně bych ti nikdy neřekl, co cítím. Ale to se změní! Doufám...

Věnováno nejhezčí z nejhezčích, dívce s bílým batohem a duší z trolejbusu č. 101.