Bludný kruh

Potulovala se po ulici s pár bankovkami sevřenými pevně v dlani. Motala se, bezděčně a trhaně, ani nevěděla kam jde. Její tělo automaticky na to samé místo, jako každý den. Udýchaná a zpocená dopadla na lavičku, kde už na ni čekal muž se zahalenou tváří, jen cigareta mu čouhala z úst. „Tak kolik máš?“ Dívka se zmateně rozhlédla, až teď byla vidět její zubožená tvář spolu s povislou kůží, mastnými vlasy… „Čtyři litry.“ „Ty si teda vyděláváš,“ trhaje jí peníze z rukou, hodil po ní sáček s bílým práškem. Z dívky vyzařovala radost. Konečně zase chvíli zapomene na tu tísnivou rutinu. Bludný kruh… Klekla si k lavičce a rozložila své nářadíčko. Viditelná úleva, k té stačí pouhý prášek. Ani nevěděla, co vlastně bere. Chvíli zbavená smyslů se opírala o lokty. Kolemjdoucí pán se strachoval, vždyť také, jak vypadala! Dívka se jen rozmáchla a protáhle zakřičela něco nesmyslného. „Další feťačka,“ pomyslel si a radši vzal roha. Potácivým krokem se zvedla. Jako by pro ni čas vůbec neexistoval. Protloukala se ulicemi, sem tam někoho vystrašila… Když z ní pomalu vyprchávaly účinky onoho prášku, pomalu si začala uvědomovat, kdo je, kde je, co dělá, co musí udělat… Nejprve mířila směrem k parku. Všude se povalovalo tolik lahví piv. Jí to starosti nedělalo, vždyť je potřebovala. Vzala jednu, jen tak si ji prohlížela a mrštila s ní o kámen. Vzniklé střepy se na ni tak usmívaly. Nebo se jí to zdálo? Z touhy, či snad ze zvyku zvedla pár střepů a zaryla si je do zad. Odeznívající účinky prášku jí pomohly překonat tu bolest – pokud nějakou vůbec cítila. Posadila se mezi střepy a své ruce máčela v krvi. Prohlížela si se zájmem celou tu spoušť – krev jí sloužila jako jediná „potrava“, kterou kdy okusila. Ví, co musí nyní udělat. Vydala se hned k rozvrzaným vratům od parku – vedle bydlel opuštěný, nikým nechtěný, ale bohatý starý muž. Tiše zaklepala. Hned jí otevřel, čekal na ni. Jako každý den. Byl v pouhém ručníku, protože se právě chystal do sprchy. Alespoň doufala v takové vysvětlení. Nehorázně páchl, špína na nohou přímo bila do očí! Usmál se, odkryl tím šeredně žluté zuby a hlasitě se zařehtal. „Tak tady tě máme, princezničko! Už se tak těším…“ Zvedajíc se jí žaludek, ustoupila. Hned, co se zaklaply dveře, chytil ji a mrštil s ní o postel. „Klid, vydrž to, jinak nedostaneš peníze!“ chlácholila se. Strhal z ní oblečení, sobě mohl sundat akorát tak ručník. Když uviděla jeho nahé tělo, to její se začalo vzpírat. „Proč to vlastně dělám?“ peníze. Stál proti ní, tak tvrdý, velký, připravený… Násilím jí dal nohy od sebe a vší silou ho tam narval, do tak malé dírky oproti tomu velkému… peníze, peníze… Stimuloval své pohyby pouze podle své potřeby. Zrychloval, tvrdě přirážel, vzdychal. Peníze, peníze… Když ho přestala bavit tato poloha, přimáčkl jí obličej ke stěně a nebral si s ní servítky. Po dvaceti minutách konečně bylo po všem. Třásla se na každičké části těla, sebrala své oblečení, peníze, co ležely na stolku a utekla. Pořád má před očima ten hrozivý smích! Jakmile byla venku, mířila na Tu lavičku. Motala se, zcela vyčerpaná dopadla a hleděla nevědě kam. „Tak kolik máš?“ zeptal se. „Čtyři litry.“ „Ty si teda vyděláváš…“