Jak to vidí ti, co trpí

Záchvatovým gestem se vyklonila z malého okýnka, které bylo ozdobné a ničím nepoškozené.
Rychlým dechem zdůraznovala svou rozladěnost. Oči jí nevydržely na jednom místě a těkaly po ničím nerušeném okolí, které bylo stejně krásné, jako celý dům.
Klepala se od hlavy až k patě a rukama křečovitě svírala zevní část parapetu, který jí svými ostrými hranami řezal do rukou. Dýchala stále rychleji a hlasitěji. Od úst se jí řinula pára, která podtrhovala tu chladnou zimu venku.
Stále těkala očima, jakoby hledala vysvětlení pro to, co se právě stalo.
Sklonila hlavu pod tíhou smutku a silou polkla. Zavřela oči, pootevřela ústa a začala opět hluboce dýchat. Po chvíli se zničeně podívala i na pravou stranu a očima zůstala na muži, který koukal z vedlejšího okýnka, stejně vyděšeně jako ona.
Oči měl plné zvláštních světel a rukama svíral parapet.
Zadívali se na sebe. Ona se stále klepala jako malé dítě, které má strach. Nestál tam silný muž a silná žena. Stáli tam dva zlomení, zničení a bojící se lidé. Oba svírali parapet, jakoby to bylo to jediné, co je může zachránit.
Po chvíli kamenného, ale přesto emočně vypjatého hledění si do očí, se otočila a opět shlédla přírodu a celý horizont.
Když už se neklepala pouze z psychického vypětí, ale i zimou, která pohltila celé jej chápání, zalezla dovnitř. Slezla z malé stoličky na které po celou dobu stála a zavřela okno.
Myslela si, že jen ona sama se utápí v nekonečných sebedestrukcích a nekončících, společensky nepřijatelných věcech. Že jen s ní život zachází jako s hadrovou panenkou a že jen ona je otrokem osudu. Zmýlila se. Opět podcenila život.
On má totiž více hadrových panenek a panáků, se kterými cloumá a hází jak se mu zlíbí.
Trhá jim hlavy, hází je do studen, topí je.
Nejen ona se drží rozklepanýma rukama parapetu a bojí se sebe samé.

Jak moc ohavné činy musí být způsobeny, aby konečně všichni pochopili?