Životní krůčky

Vždy jsem si život představovala jako pohádku. Jako krásný příběh se šťastným koncem. A dá se říct, že můj život byl taková procházka růžovou zahradou. Ale jen do chvíle než mi zemřela maminka.

Vyrůstala jsem v rodině s dvěma sourozenci, dvojčaty, která byla o několik let mladší, v malém domku na pokraji Kansas City. Od okamžiku, kdy poprvé uviděla svět, zářil náš dům štěstím. Kam se pohnula, vehnala světlo a radost. Dokázala rozveselit i nejsmutnějšího člověka. Měla tolik energie, že dodnes nechápu, kde ji brali.
Mike, jeden z dvojčat, plavovlasý chlapec s hlubokýma hnědýma očima, neustále dohlížel na svou sestřičku. Nenechal ji někam jít, aniž by nemohl jít s ní.
Katy, holčička se světlými vlásky a se studánkami místo očí, opětovala lásku svému bratrovi tím, že o něj neustále pečovala. Když upadl, pomohla mu vstát. Když plakal, seděla u něho a utěšovala ho. Jejich láska, vzájemná ohleduplnost a podpora mi několikrát nahnala do očí slzy. Slzy štěstí.
Měla jsem nádherné dětství. Otec pracoval jako dělník na stavbách a matka vypomáhala v prádelně. I když jsme se s naším finančním přínosem nemohli řadit mezi vyšší vrstvy, dokázali jsme vždy díky soudržnosti a lásce, překonat mnohé problémy.
Jedním z nich byl matčin otec. Byl to muž z bohaté rodiny, který nikdy nepřekousl, že si matka vzala dělníka a sama skončila v prádelně. Dlouhé roky jí to vyčítal. Kdykoli přijel k nám, křičeli na sebe, vyčítali si různé věci a říkali ošklivá slova, kvůli kterým se pak matka trápila. Proplakala celé noci. Otec ji utěšoval a sliboval, že vše dopadne dobře. Nakonec vše skončilo. Děda se odstěhoval a přerušil veškerý kontakt jak s matkou, tak i se zbytkem rodiny.
Jednou, když mi bylo asi 14 let, jsem se vrátila domů ze školy a našla otce v obývacím pokoji. Seděl na pohovce, obličej v dlaních a jen sténal. Na stole stála prázdná láhev whisky a sklenice.
„Tati, co se proboha stalo?“ zeptala jsem se. Nikdy se nestalo, že by se otec jenom dotkl alkoholu a teď vypil celou láhev. Muselo se stát něco strašného. Obávala jsem se odpovědi.
„Tvoje…tvoje matka..,“ vzlykal. „Ona je mrtvá.“ Jakoby do mě uhodil blesk, nedokázala jsem přijmout to, co řekl. Polilo mě horko, zamlžilo se před očima a pak jsem omdlela. Probrala jsem se u sebe v pokoji, na posteli s oběma dvojčaty po stranách.
„Ty jsi spadla Tessie a tatínek tě sem donesl,“ usmál se Mike.
„Proč jsi spadla Tess?“ divila se zase Katy.
„Jen se mi udělalo špatně.“
„A proč se ti udělalo špatně?“ dívali se na mě oba ustaranýma očima.
„Nechte Tessie odpočinout,“ ozval se od dveří otec. Teď už vypadal lépe, ale oči mě stále zalité slzami. Dvojčata se zvedla, pohladila mě po ruce a odklusala k sobě do pokoje.
„Tati prosím, musíš mi říct co se s ní stalo,“ naléhala jsem.
„Víš, vlastně sám to nevím jistě. Ona prostě…Prý se vracela autem domů, zastavila někde u postranní čáry a…,“
„A? Co se stalo pak?“
„Ona se zapálila Tess, polila se benzínem a zapálila se. Bože, jak tohle mohla…prostě jak to mohla udělat? Jak se člověk může zapálit?“
Nedokázala jsem odpovědět a jen jsem tupě zírala na otce. Něco se muselo stát. Jen tak by to neudělala. Muselo se stát něco vážnýho.
„A ještě další věc, kterou ti musím říct je, že se musíte odstěhovat k NĚMU,“ řekl a ani se na mě nepodíval. „Matka to napsala v dopise než…“
„To ne! Já nechci k němu! Nechci pryč od tebe tati. Ztratila jsem mámu, nechci ztratit ještě tebe,“ padla jsem mu do náruče a plakala. Plakal a naříkal, že nás také nechce ztratit, ale že to musíme udělat. Už jen kvůli matce.
„Tati a dvojčata to vědí?“
„Ne, řekl jsem jim, že maminka jela na dovolenou a já musím jet za ní. Vy tedy půjdete k dědovi.“
„Kdy?“
„Co nejdřív. Nechápu to. Nechápu, proč chtěla, abyste tam šli a odešli tak ode mě. Co jí to popadlo?“ kroutil nechápavě hlavou. Zvedla jsem se, opláchla si obličej a šla pomoct dvojčatům zabalit. Potom jsem se vrátila k sobě a zabalila si své věci.
Nanosili jsem kufry do auta.
„Nechci odjet, tati. A dvojčatům se taky nechce. Nenecháme to prostě být? Odjedeme pryč. On na to časem zapomene.“ navrhla jsem.
„To nejde. Pro něj bych to neudělal, ale pro tvou matku ano. Ona si to tak přála a tak jí to musíme splnit.“
Sedla jsem si do auta mezi dvojčata a ta mi položila hlavu na ramena.

Když jsme vjeli na lesní cestu, ohlédla jsem se na domek. Na dům, který mi byl domovem dlouhých patnáct let. Tolik vzpomínek halilo tohle místo. Nekonečně dlouhé a krásné vzpomínky na mé dětství a dospívání. Na narození dvojčat, na jejich smích i pláč, vzájemnou pomoc. Do očí se mi nahrnuli slzy. Jednou se sem vrátím. Jednou, až zapomenu, co mě odtud vyhnalo.

Po dlouhé cestě jsme dorazili do New Orleansu. Města bohatých, snobských lidí. Žili zde v přepychových domech se služebnictvem, obrovskou zahradou a bazénem. Peníze pro ně znamenala víc, než láska a štěstí. Víc než jejich vlastní životy. A právě tady jsem od teď měla žít. Nikdy si tady nezvyknu, pomyslela jsem si. Otec si toho všiml a pohladil mě po hlavě.
„Neboj se Tess, bude se ti tu líbit. Nebo si tu alespoň zvykneš,“ dodal, když uviděl můj výraz. Ne, nikdy si tu nezvyknu.
Vjeli jsme vstupní branou na příjezdovou cestu. Z domu vystoupil děda a pokýval na otce. Ten nám vyndal kufry z auta a objal nás.
„Musím jet, takhle to bylo domluveno. Nesmím se tu zdržovat déle, než je to nezbytně nutné. Mějte se krásně děti a nezlobte. Tess,“ otočil se ke mně, „dávej pozor na dvojčata. Jseš už dospělé děvče, za chvíli začneš žít svůj život, ale mysli na ně. Mám tě rád holčičko,“ pohladil mě po hlavě a já se rozplakala.
„Nedokážu to tati. Já nechci, abys odjel pryč. Nechci tu zůstat sama a dvojčata tě také budou postrádat.“
Znovu nás objal a nasedl do auta.
„Mám vás rád,“ zašeptal. Toho dne jsem viděla tátu naposledy. Jak jsem později zjistila, bylo to v dopise, který zanechala maminka. Nesměl nás už nikdy vidět.

Život v domě se podobal krásnému peklu. Dvojčata byla šťastná. Dostala krásný pokoj se spoustou hraček. Denně dostávala cukrovinky, zmrzliny a další věci, které udělají dvě osmileté děti šťastnými. Byla každým obletována. Každým, i dědou.
Já jsem žila svůj utrápený život ve svém noblesním pokoji. Celé dny jsem trávila nad knížkami. Nic se mi nechtělo dělat. Občas jsem si vyšla s dvojčaty na procházku po okolí, ale ta už po chvíli výskala, že chtějí zpátky k hračkám. Ztrácela jsem je. Pomalu, ale ztrácela. Vlastně si mě nikdo nevšímal. Proto jsem se po většinu dní zdržovala sama ve svém pokoji. Uzavřela jsem se do sebe a uvnitř se tiše trápila. Myslela jsem na otce a pořád přemýšlela o matce. Proč se zabila a co se jí při tom asi honilo hlavou?
Mezi mnou a dědou to byl horor. Míjeli jsme se na chodbách. Vždy, když jsem se jen pokusila na něj promluvit, ignoroval mě. Nepromluvil se mnou jediné slovo od chvíle, co jsme přijeli do jeho domu.
Jednou jsem seděla na verandě v houpací síti, když jsem zahlédla jeho auto. Vracel se z práce. Počkala jsem než bude ve své kanceláři a vešla dovnitř. Seděl za stolem a studoval nějaké papíry.
„Proč mě ignoruješ? Bydlím tu už skoro dva roky a ty jsi se mnou nepromluvil skoro jediné slovo.“ Mlčel.
„Nedokážeš mi ani odpovědět? Co jsem ti kdy udělala? Proč jsi k dvojčatům jako med a na mě kašleš? Dělám snad něco špatně?“ zuřila jsem. Nedokázala jsem pochopit čím to je. A pak se ozval, aniž by se na mě podíval: „Není to ničím, co děláš. Je to tím, kdo jsi a jak vypadáš. Nechci se na tebe ani podívat, natož s tebou mluvit. Jdi do svého pokoje a nechej všechno tak, jak to je.“
„Cože? Co to má znamenat? Copak jsem nějaké monstrum? A kdo jako jsem? Co máš proti mně?“ Vstal a došel ke měl. Podíval se mi do očí. Viděla jsem v nich zlobu a nenávist, ale zároveň i strach a smutek. Byla jsem zmatená.
„Připomínáš mi tvou matku. Mou jedinou dceru. Dítě, které jsem vychoval jak nejlépe jsem dovedl a ono se na mě vykašlalo kvůli ubohému dělníkovi. A ty? Ty jsi její dcera a vypadáš jako ona. Připadá mi to, jako by se minulost vrátila a já ji musel ztratit znovu, jako tenkrát. Nezasloužila si nic, co jsem pro ni celá léta dělal a nezasloužíš si to ani ty. A teď vypadni do svého pokoje.“ Nezmohla jsem se na slovo a jen jsem na něj tiše hleděla. Tak takhle to tedy je. Připomínám mu matku.
„Ale copak já za to mohu? Nezměním to, i kdybych chtěla. Omlouvám se, ale nemůžu žít tady. Zítra odjíždím. Já i dvojčata.“ otočila jsem se k odchodu.
„Jdi si, ale dvojčata nikam nevezmeš.“
„Zbláznil jsi se? Jsou to mí sourozenci a ty mi v tom rozhodně nezabráníš.“ zařvala jsem. Jeho mohutná tvrdá dlaň mi přistála na tváři a já upadla. Tvář mi hořela a slzy tekly po tvářích.
„Nikdy je ode mě neodvedeš a teď vypadni. Hned!“ přikázal s plameny v očích.
Zvedla jsem se s pláčem ze země a utíkala do pokoje. Padla jsem na postel a plakala. Potom mě napadla jedna věc. Mohli bychom s dvojčaty utéct. Vstala jsem a došla do jejich pokoje.
„Ahoj Tess! Podívej, co jsme dnes dostali od dědečka,“ křičela Katy a ukazovala mi dárky, které dnes znovu dostala. Dokážu odvést dvě malé děti pryč z domu, kde jsou šťastné? A ještě, když sama nevím, kam bychom šli?
„Pojďte ke mně,“ pověděla jsem jim. „Musím vám něco říct. Já s dědečkem jsme se dneska ošklivě pohádali a já musím odjet pryč. Chci se vás zeptat, zda chcete jet se mnou a nebo tu zůstanete s dědečkem.“
Chvíli na mě jen mlčky koukali a pak řekli, že zůstanou s dědečkem, protože on jim kupuje hodně dárků, ale že se nemám zlobit. Jak bych se na ně mohla zlobit? Jednou se pro ně vrátím.
„Dobře, já tedy zítra odjíždím. Myslete na mě. A pamatujte si, že vás mám moc ráda,“ usmála jsem se a slzy mě pálily v očích. Vrátila jsem se do pokoje a sbalila si své věci.
Druhý den jsem se rozloučila s dvojčaty a šla dát sbohem i dědovi.
„Tak odjíždím. Dokážu se o sebe postarat a už vím, kde budu žít,“ oznámila jsem hrdě. Ale nepromluvil a jen hleděl do svých papírů. „Sbohem.“ Otočila jsem se a zavřela za sebou dveře. Venku na mě čekal vůz, který jsem si zavolala. Nasedla jsem a taxikář už se chystal odjet, když vtom zaklepal na okno děda. Stáhla jsem okno a on mi podal obálku. Nic neřekl, otočil se a vrátil se do domu. Řekla jsem řidiči, ať vyrazí a otevřela obálku.

„Milá Tessie,
vím, že mi nikdy nedokážeš odpustit, co jsem ti provedla, ale až dostaneš tento dopis, zřejmě už budeš na cestě pryč od jeho domu. Musela jsem to udělat. Řekl, že pokud neprovedu to, co po mě chce, zabije dvojčata. Ano, vím co ti teď proběhlo hlavou. Vždyť bychom je uchránili. Taky jsem si to zprvu říkala, ale ty ho neznáš, tak dobře jako já. On by nás našel. Našel by nás, kdykoli a kdekoli. On je nestvůra. Má noční můra, která mě pronásledovala dlouhé roky. Víš, nikdy jsem ti o mém dětství nevyprávěla, protože jsem ti nechtěla vštípit svou nenávist vůči němu. Vlastně jsem chtěla, aby ti zůstala ta myšlenka, že on není tak špatný. Ale zřejmě, pokud teď odjíždíš, jsi zjistila, co je zač. A omlouvám se, že jsi to musela zjistit sama. To, že jsem si vzala tvého otce, mi pomohlo uniknout jeho věznění, které jsem musela trpět, dokud jsem žila u něj. Myslel si, že drahé dárky mi pomůžou překonat bolesti, kterými jsem procházela pod jeho „vládou“, ale nebylo tomu tak. Nenáviděl tvého otce proto, že mu mě odvedl a on neměl nic a nikoho, komu by mohl vládnout.
Nevím, zda odjíždíš sama nebo s dvojčaty, ale nehledej nás. Ano, je tu i tvůj otec. Přála jsem si, aby se vrátil ke mně, abych nepřišla i o něj. Neumíš si představit, jak strašlivě těžké je žít bez vás. Neviděla jsem vás přes rok a až dostaneš tento dopis, uběhnou další a další roky. Možná jsi na nás zapomněla, možná ne, ale věř, že vy navždy zůstanete v našich srdcích a my nikdy nezapomeneme. Žij krásně Tess. Věřím, že jsi natolik silná žena, že v tomhle prolhaným a odporným světě, dokážeš chodit. Mysli na nás vždy jen v dobrém a kdoví, třeba nás jednou osud přece jen svede dohromady…
S láskou máma a táta

Slzy mi stékali po tvářích ve velkých kapkách. Nedokázala jsem zadržel vzlyky a nářek. Jeden jediný dopis změnil můj život. Máma žije a otec je s ní. Jak je mám nehledat? Jak na ně mám zapomenout a zároveň nezapomenout?
Taxík uháněl ulicemi, já se jen tiše dívala z okénka a vzpomínala na krásné časy. Na dobu, kdy bylo všechno normální, před tím než jsem začala putovat životem. Bála jsem se, co mě v životě ještě potká. Kolika bouřkami budu muset prolézt, než se nade mnou znovu vyjasní.

Když jsme vjížděli k domku zahalila mě vlna emocí. Štěstí, smutek, strach, beznaděj, láska, bolest, to všechno mě spojovalo s tímhle místem a přesto jsem chtěla být tady. Jenom tady naleznu znovu své útočiště, než se rozhodnu, kam dál můj život povede.
Dům nezůstal tak, jak jsme ho před roky zanechali. Zahrada byla porostlá plevelem a po domě se plazil břečťan, protkaný pavučinami. Jedno okno bylo rozbité a dveře rozmlácené na třísky.
Zaplatila jsem řidiči a vydala se do domu. Bude nutné to tu dát zase do kupy. Potrvá to, ale určitá šance tu je. A té teď budu věřit.

Má životní cesta skončila znovu tam, kde před léty začala. Nevím, jakým směrem se můj život uchýlí, ale vím, že pryč odtud to nebude. Jak už jsem jednou řekla, tady jsem doma. A nikdo mi můj domov nenahradí. Samozřejmě jsem měla strach, jaké překážky mě znovu čekají, ale byla jsem odhodlána s nimi znovu bojovat.
Někdy se možná vrátím pro dvojčata a rozhodneme se vyhledat naše rodiče, ale na to jsem teď nesměla myslet. Důležité bude zařídit, abych byla především sama šťastná a doufat, že jsou rodiče i dvojčata také šťastni.