BABIČKA

Sedím na posteli a rozhlížím se po prázdném pokoji. Ta opuštěná druhá postel pode mnou, neobydlený noční stolek, neobsazené staré houpací křeslo. Zkrátka pustota obalená nicotou.
Ale že tu bývávalo veselo. Ačkoli - jak pro koho.

Ještě před měsícem jsem se o svůj pokoj dělila s babičkou. Bydlela u mě od mého narození, aby kdykoli mohla to řvoucí mrně umlčet dříve, než pobudí celý dům.
Rostla jsem a už v předškolním věku jsem žádnou starost ani péči nepotřebovala. Ale drahá babička si na prostředí mého pokoje tak zvykla, že se nikam stěhovat nechtěla.
Naše role se rázem vyměnily. Babička začala senilnět, a tudíž jsem to byla já, kdo měl o koho pečovat.
Byly jsme na tom podobně: já - dítě, jež vyspělo příliš brzy, babička - stařena s návyky rozmazleného fracka.

Stále mám v živé paměti noci, kdy jsem musela usínat u rozsvícené lampičky.
"Babi, prosím tě, mohla bys už zhasnout to světlo?"
"Ale, Verunko, já nemůžu usnout. A kdyby tu byla tma, tak bych se bála," byla obvyklá odpověď.
Ano, se světly jsme si užily. Dokonale se mi před očima rýsuje ona památná - a teď již vtipná - scénka:
Já, osmileté a velmi unavené dítě, už ležím na vrchním patře dvojpatrové postele. Téměř se propadám do sladkých snů, když mne naráz vzbudí příchod mé shrbené babičky do místnosti. Rozsvítí, aby dobře viděla na cestu, a zvuk šoupání onošených papučí mi prozrazuje, že si to šine k posteli. Zde se pohodlně uvelebuje, ale má vyčerpaná mysl opět přestává vnímat okolí a já pomalu padám do spánku. Zdá se mi o světě, kde nejsou žádné otravné babičky. Kde má každý svůj vlastní pokoj. Bez babiček. Kde existuje jen -
A v tu ránu jsem zase nohama na zemi - tedy pod peřinou - a zase slyším ten díky stáří skřípavý hlas:
"Božínku, já jsem zapomněla zhasnout. Verunko?" čeká babička mou reakci. Beze slova tedy slezu z dvojpatrové postele a zhasnu. Ještě cestou zpět potmě stihnu dvakrát zakopnout - poprvé o levý babiččin šupák, podruhé, o půl metru dál o pravý.

Babička... byla také pěkná lhářka. Jednou, po mém návratu ze školy, se mi na otázku "Babi, proč jsi to rozlité mléko neutřela? Vždyť už zasychá." snažila odpovědět výmyslem, že ona si hezky četla v křesle a naráz oknem vběhla kočka. Vyskočila na noční stolek, čímž shodila onu skleničku s mlékem, a utekla zpátky. "Takže já jsem nic nevylila," zakončila své vyprávění.
S ní už to jiné nebude, proběhlo mi hlavou a s povzdechem jsem se vydala pro kýbl a hadru.

Často si zpívala s radiem staré písničky chycené na stanici Dechovka žije. Také měla v oblibě houpání v křesle - pro mne bohužel velmi velmi starém houpacím křesle, tudíž se zvuk skřípavého vrzání (tak nápadně podobný jejímu zpěvu) rozléhal naším pokojem každou chvíli.
A doslova milovala, když mohla komukoli cokoli vytknout. Tu jsem byla špinavá, tady rozcuchaná. Nedejbože, abych zapomněla ustlat peřiny nejen sobě, ale i jí.

Jednou jsem se vrátila domů ze školy a máma se slzami v očích mne chytla za ruku: "Veru, babička... umřela."
V tu chvíli se se mnou zatočil svět a mžitky před očima tvořily dojem, jako bych byla sama po smrti.
To nemohla být pravda! Vždyť pokaždé, když mne hubovala, působila tak silně!
Nikdy jsem si nepřipouštěla, že by mohla odejít. Celý můj život byla tak opravdová. Ovlivňovala mne. Vychovávala.

Naráz mi přišlo líto, že se chovala tak, jak se chovala. Kdyby na mě byla hodná, určitě bych ji měla ráda. Já vím, že měla.
Je mi jasné, že osobu, kterou jsem tak nenáviděla, budu náležitě postrádat. Již chápu, že její cenu a důležitost pro mne jsem si absolutně neuvědomovala. Ale mohla jsem. Ne, měla jsem.
A teď se nejvíce bojím, že někdy v budoucnosti budu nad stejnou chybou plakat znova a znova.
Protože každý člověk je ve vašem životě důležitý. Ať už jej milujete či nenávidíte, vždycky se máte co nového naučit. A učit se z lidské povahy - to je ta nejlepší škola.