Blázinec na Nový rok

Každý den je stejný. Začínají se mi plést. Od rána do noci, od noci do rána, pořád je to stejné.
Vstanu, jdu do práce, pak z práce, lehnu a pak zase vstanu….
Je to až neskutečné, že jsem ještě živá – nesnášela jsem stereotypy…vlastně, pořád je nesnáším.
„Paní doktorko, nějak pozdě ne?“
„Nemyslím si, jako vždycky.“ Mrknu na hlídače městského špitálu. Pche, od kdy jsem tomu začala říkat špitál to fakt nevím. Huh a myslím, že jsem ten úvod příbehu úplně pozměnila…No tak to vezmu celé od začátku.

Můj budík vypouští protivý zvuk připomínající hluk rachejtlí. Praštím do toho krámu a on ne a ne sklapnout, teprve až za okamžik si uvědomím, že můj elektronický miláček tento hluk nevydává, ale už je pozdě – rozbila jsem tu elektronickou mašinku!
Až teď si vzpomenu, co je za den. Jo jasně, zapomněla jsem. Ale to se mi nesmíte divit – už mi dny splývají dohromady do jednoho - ode dne do noci, od noci do rána.
31. prosince, huh to bude zase v práci. Zkejsnu tam zase do dvanácti sama, protože tam nikdo nebude chtít zůstat.
Jmenuji se Kira. Černé vlasy se mi válejí až do půli zad, ale toho si většinou nikdo nevšimne, protože vlasy mívám ve skřipci, bílá pleť jako nějaká smrtka a šedé oči jako bonus, abych lidem hned na první dojem připadala jako nezajímavá šedá myška. Přetřu si rty bezbarvým leskem a jde se do práce….

„Dobrý ráno, paní doktorko!“
„Snad ´dobré´, Aleši, a kolikrát jsem ti říkala, že mi máš tykat?!“ Po očku se na strážníka zamračím, ale nemyslím to doopravdy
„Promiňte, teda, promiň…ale je to strašný nezvyk.. Nejdeš dnes nějak pozdě?“
„Nemyslím si, jako vždycky.“ Mrknu na něj. Aleš je docela hezkej chlap- tmavé vlasy, dlouhé asi tak pět centimetrů, nagelované, tmavé oči s dlouhými řasami, v levém obočí menší jizva, vystouplé lícní kosti, snědší a mírně atletická postava.
Vejdu do budovy a uhodí mě ten nemocniční puch chemikálií – nikdy jsem si nezvykla.
Sednu si za pracovní stůl a prohodím ironicky imaginární sestřičce „Tu hezčí, prosím“ , naneštěstí mě uslyší šéf a zeptá se mne jestli si nechci udělat den dovolený, já zdvořilá odpovím, že ne a on s úsměvem odkráčí z mé pracovny.
Tak a já můžu začít…

„Dobrý den Marie. Jak se dneska máte?“
„Je to lepší, paní doktorko, ale řekněte mi….kdy mě pustíte?“
„Prosím?“ Tohle mě zaskočilo. Marie je ironická přezdívka, protože ve skutečnosti paní Hamplucová není rozhodně žádné neviňátko.
„Ty krávo zasraná na něco jsem se tě ptala! Tak mi odpověz! Protože já musím být někde jinde! On mě volá. Musím jít za ním, když mě volá. Když neposlechnu tak si pro mě příjde osobně a nařeže mi pěta-dvacet jako nějakýmu faganovi! Kdy můžu jít ty huso?“
„Kdo tě volá Marie?“
„Kdo pečuje o své zlobivé ovečky?
„Myslíš Ďábla?“
„Ne, ne, ne….“ Místností se ozve její smích, po kterém člověku, s jinčím vzděláním než mám já, tuhne krev v žilách „Myslím jeho posla – Zubatou. Směje se na mě. Viděla jsem ji….Viděla jsem ji!“ Hystericky začne řvát. Řev se zformuluje do zoufalého křiku a její tělo se začne kroutit jako v agonii.
„Sedativum! Rychle!“ Křiknu na dvě osoby stojící v rohu.

Takže už vám asi došlo, kde dělám, že? Jo, opravdu blázinec.
„Ahoj Martine.“ Lidi, tohle je jediný blázen široko daleko se kterým se dá někdy i lépe popovídat než s ostatními normálními lidmi. Nebo spíše dalo se s ním popovídat.
„Paní doktorko.“ Gentlemansky pokyne hlavou na pozdrav a sedne si. Občas jsem uvažovala, že Martin tady je neprávem, ale když jsem se podívala do jeho spisu. Zděsila jsem se - náboženské rituály spolu s obětními vraždami. Od té doby jsem nezapomněla, co spáchal.A on si toho dne, kdy jsme měli další sezení, za několik minut všimnul a tak zahodil svoji masku slušného a milého chlapce a pak to šlo s rozhovorem od desíti k pěti.
„Jak se ti tady daří?“
„Televize stojí za prd, knihy nečtu a, jak tomu říkáte – té místnosti? Och samozřejmě, společenská….a ve společenské místnosti jsou buď nějací malí dětičky a nebo ještě páprdové, kteří snad žili v době Elvise Presleyho. S ženskýma to by bylo jinčí, ale ty zase máte šoupnutý v sektoru B, abychom si to nerozdali jako zvířata, který měli půst…Tak a teď mi paní doktorko řekněte, jak se podle vás mám cítit.“ Do mého vymyšleného diáře, který se týká pacientů, jsem si zapsala další poznámku: Martin- řekla bych, že by se na něj našlo i něco jako ´sexuální úchylky´, protože když se zmínil o zvířatech tak se zatvářil nepřítomně a díval se někam za moje záda.

Je půl jedenácté večer….já vím, já vím, už bych měla být doma. Zakrytá studenou peřinou spát klidným spánkem, ale já ne. Já tady ještě sepisuji poslední poznámky za dnešek, když v tom mě někdo vyruší. Je to sestra Marika. Marika mluví dobře česky- je z Ruska, chlapi kvůli jejímu přízvuku na ni hodně letěli, a proto jich už měla hodně, ale není to coura, jen měla smůlu. Její světlou pokožku rámují prstýnky z tmavější barvy vlasů, hnědé oči s hustými řasami, malé, ale za to plné rty. Její dekolt vždy zdobí nějaký přívěšek…dnes je to srdce s hvězdičkou vedle. Má v náhrdelnících svůj systém. Každý na jinčí účel. Srdce když je zamilovaná, hvězda je šťastná, růže když má v ten den rande a otazník když má den Blbec. Tyhle přívěsky, které vystihují její náladu si kupuje sama, ale doma, bych se vsadila, že jich má plnej šuplík, od milenců a přítelů. Tenhle náhrdelník jsem u ní ještě neviděla, bude asi nový a nebo nenošený. Uvidím, jakou má náladu.
„Ahoj Mariko, stalo se něco?“ Zeptám se zdvořile se zaujetím, protože, upřímně, sedět půl dne na jednom místě nedělá dobrotu ani osobě, která je na to jako stvořená.
„Potřšebujy pomóc. Marie dostala nějakí svůj záchvat a nedaší se ji zklidnyt a chce s vámy další pohovor.“ Řekla svým typickým přízvukem.
„Dobře….“ Řekla jsem s klidem. Stejně jsem už z tech poznámek začínala bláznit ( :-D )

Byla v rohu, skrčená, vystrašená…
„Marie?“ Lehce jsem se jí dotkla. Lekla se poskočila.
„Musíte pryč. Prosím. Ona, ona, ona, ona říkala, že si jde pro nás pro všechny, dnes večer. Prosím běžte.“
„Marie, musím tady být.“
„Nikdo tak pozdě a dlouho nepracuje, ani doktorky v blázinci, na to jsou tu sestry….“ Marika za mými zády se ironicky uchychtla.
„Ale já nemůžu, mám tady práci…“ Pak se to semlelo nějak rychle: Marie mne odžďuchla od sebe, já narazila do dvou chlapů/ochranky, jednomu z nich vypadl z rukou elektrický přístroj na zklidnění nebezpečných obyvatel téhle nemocnice, Marie ho chňapla a přitiskla ke krku.
„Běžte pryč, paní doktorko!“ Chtěla jsem ještě něco namítnout, ale zasekla jsem se…sice to byl blázen, ale pořád člověk. Nemohla bych pak unést že mojí vinou umřel člověk.
Kývla jsem hlavou na souhlas a opatrně natáhla ruku aby mi tu ne příliš bezpečnou mašinku dala.
„Sbohem…“ Uslyšela jsem, když jsem vycházela z cely.

Co slíbím, to dodržím. Opakovala jsem si v mysli, ale při pomyšlení na nevábnou prázdnou postel v bytě jsem zkřivila nos. Je Silvestr, proč bych měla být doma? Pěkně si užiju!
Vzala jsem kabelku, kabát a vyrazila. Vyšla jsem z budovy a tam stál pořád Aleš.
„Ahoj Aleši, tak mne napadlo jestli si nechcete vyjít? Na skleničku šampaňského, když je ten Nový rok…?“
„Ne.“ Zněla odpověď.
„Upřímně, jsem očekávala kladnou odpověď.“ Odpověděla jsem s úsměvem, ale vevnitř jsem byla zklamaná. Najednou mi prázdný pokoj připadal jako skvělý nápad.
„Já si s tebou dám klidně i dvě skleničky!“ Usmál se a já jeho úsměv opětovala.
Najednou ale se jeho úsměv změnil do podivného šklebu: „Nemůžu, omlouvám se, musím tady být. Šéf mi to výslovně nakázal.“
„Já se pak za tebe přimluvím, dobře.“
„Tak dobře.“

Oslavili jsme nakonec Nový rok tím, že těch skleniček bylo nakonec trochu víc a ne šampáňa.
A tak nebylo překvapením tím, když jsem se probudila v neznámém bytě, v neznámé posteli. A Aleš? Ten byl fuč…pryč…byla jsem sama. Jak na Nový rok, tak po celý rok. Sarkasticky jsem si pogratulovala, že ten 1. leden nemohl začít líp. Když v tom zavrzali dveře.
„Přinesl jsem kávu a sušenky…a noviny“ Takže, ne sama. Tentokrát Nesarkasticky jsem si pogratulovala a vrhla se na sušenky sypané čokoládou.

V novinách jsem uviděla článek: Místní blázinec pohltily plameny…je více než pravděpodobné že nikdo nepřežil.