Dalila

(...)

...Proč mě nechápou? Proč to tak zlehčujou? Můj kůň je mrtvý. Nebyla to jen obyčejná klisna- byla to kamarádka! Mnohem větší a opravdovější než všechny ty nány ze školy. Naslouchala mi, dívala se na mě svýma něžnýma očima, sem tam frkla... Někdy do mě šťouchla hlavou, jako by chtěla říct neboj, všechno bude dobrý.
Vždycky, když jsem byla smutná, rozčílená nebo zoufalá, běžela jsem do stájí. V jakoukoliv hodinu. Jenže tentokrát nemůžu, nechci. Bylo by to ještě horší. Celý den se jen tak flákám parkem. Obejdu ho snad tisíckrát dokola, myšlenky rozvířené víc než tornádo. Ne, jiného koně nechci. Nemůžu zradit Dalilu!

(...)

Naštvaně nasednu do auta, táta si píská, hodí mojí cestovní tašku a zbytek věcí nacpaných do všelijakých tašek do kufru auta a nasedne.
,, Neboj, bude se ti tam líbit. Všichni se na tebe těší." Mrkne na mě, nastartuje a já si teprve teď uvědomuji, že je konec. Až v tuhle chvili mi došlo, že co bylo už není a nikdy nebude. Ani rodiče už nebavilo dívat se na můj apatický obličej a domluvili se s tetou Kamilou, kterou jsem viděla naposled před dvěma lety na dědově pohřbu, že u ní strávím prazdniny. Ty letní! Dva měsíce strávím někde na jižní Moravě, zakopaná v nějáké Lípové. Už ten název mi napovídá, že budu žít v lese mezi veverkama.

(...)

Zase jedno krásné ráno. Všichni ještě spí, slunce právě vychází a ptáci zpívají serenádu. Uvařím si kafe, sednu si na terasu, zapálím si cigaretu a koukám na kapky rosy. Dostanu strašnou chuť vyzout si boty a běžet tou mokrou trávou. A proč bych nemohla? Přeskočím zábradlí teresy, boty odhodím neznámo kam a rozběhnu se zahradou. Tráva mě příjemně šimrá a studí.
Před dvěma dny jsem se bavila s ,, novým strejdou" Pavlem o Dalile. O její smrti, o tom, jak je to bez ní těžké. Řekl mi, že teď to je těžké, ale jednoho dne to bude lehčí. Dostanu prý vztek. A až příjde, nesmím s ním bojovat. Musím ho vybít. A já mám pocit, že je to tady. Běžím. Dávno už nejsem na zahradě, vlastně už ani v ,, naší" ulici, už jsem běžela přes náves, kolem lesa... Nohy mám odřené, štípe to a bolí. Ale mnohem víc to bolí tam někde v srdeční oblasti. Nenávidím se! Nenávidím Dalilu, že odešla a nechala mě tu samotnou! Nenávidím toho řidiče, co ji přejel! Nenávidím ten kamion, který řídil! Nenávidím toho, kdo neopravil plot ve výběhu! Nenávidím.. Nenávidím!!!!! Běžím pořád rychleji, rychleji... Najednou letím, padám a ležím na zemi. Z očí mi se mi stanou dva vodopády, křičím, že nechápu, proč mi to udělala, mlátím kolem sebe rukama.. Nejde to zastavit.
Najednou mě někdo drží v náručí. ,, Uklidni se!" Opakuje několikrát za sebou. Má příjemný milý hlas. Takový sametový. Přestanu křičet, přetanu sebou házet, ale pláč jako by měl svou vůli a chtěl mi dál máčet tváře. ,, To bude dobrý.." špitne ten Nevímkdo.
,, Bude to dobrý." zopakuji a slzy jako by mi věřily, kanou čím dál míň, až nakonec jen sedím na zemi v nějákým lese, v náručí nějákého cizího kluka, slunce probleskává mezi listím, kousek ode mě zařehtá kůň (zní to jako huráááá), ruce i nohy mám dodřené, jsem celá ušpiněná, ale někde uvnitř mě cítím mír a klid. Jako by všechno odplulo spolu se slzami a utichlo jako mé vzlyky.
,, Všechno bude dobrý?" zeptám se skoro neslyšně. Potřebuju to ještě slyšet.
,, Všechno."

Od té doby uděhlo půl roku. Pořád bydlím u tety a školu dodělávám v blízkém městě.
Slunce pomalu zapadá a já pobídku Aarona ke cvalu. Není ani trošku Dalile podobný. Není tak temperamentní, není to ani ryzák, nábrž vraník. Vítr mi cuchá vlasy, já se po dlouhé době zase usmívám a svět se mi zdá barevný. Na kopci nad Lípovou se zastavíme, sesednu a dívám se na růžovooranžovožluté nebe se zbytky modré. Tam někde se teď prohání má klisna.
,, Mohla jsi na mě počkat." ozve se za mnou. Marek seskočí z nádherného hnědáka, příjde ke mě a obejme mě stejně silně jako tenkrát v tom lese.
,, Vždyť čekám." usměju se a líbnu ha na krk.
Často myslím na Dalilu. Ale už ne s nenávistí nebo smutkem- teď už jsen s láskou.