Namaluj mi něco

Byl tak malý a nevinný.Hlídala jsem ho často, jen dnes to bylo jiné.Nevím proč.Asi proto, že jsem byla opět sama a on se ptal na lásku.Chtěl všechno vědět.

Maloval mi obrázky.Říkal, že jsou to duchové, který má schovaný ve skříni.Uvědomila jsem si, že v mém bytě je taky pár takových.Hlavně v šatně, kam jsem se i ve svých dvaceti letech bála chodit, když jsem potřebovala vyměnit žárovku (že by jsem zase přišla na další věc, proč mi chybí přítel?).

Povídala jsem mu pohádky.Takové jako říkávala moje máma mě.Moc ho nezajímaly.Asi se mění pohled na pohádky postupem času.

A tak jsme si šli malovat.Byl na mé výstavě, věděl, že umím malovat.Nemohla jsem se vymlouvat.

,,Nikolko, namaluj mi něco´´ Prosil
,,A co chceš namalovat?´´Vím, že si ode mě sliboval, že během minuty dokážu vytvořit mistrovské dílo, které si dá na tu nástěnku u jeho stolu, kde bude za rok psát domácí úkoly.Dával si tam všechny, co jsme spolu malovali.

,,Třeba něco, co se ti líbí.´´
V tu chvilku jsem vlastně ani nevěděla, co se mi líbí.Líbil se mi podzim a můj hrníček s teplým čajem, co se z něj ještě kouřilo.
A tak jsem namalovala věc, kterou jsem malovala, když jsem byla malá (menší).Princeznu s velikýma zelenýma očima, jako mám já.

,,Víš co to je?´´ povídám
,,Princezna, ale nemá prince.´´Divil se
,,Víš, princ je taky důležitý, ale ne vždy ho ta princezna najde.´´
,,A tys ho našla?´´
,,Já jsem ho nenašla.Ale věřím, že najdu.´´
,,Víš, proč jsem ti ji nakreslila?´´Povídám
,,Protože ty jsi taky princezna.´´