Ach ti lidé.

Pomalu otvíral oči, světlo, které pronikalo závěsy naznačilo, že venku svítí slunce. Měl po noční a proto si užíval pelíšku. Otočil se, aby viděl na hodiny, teprve poledne, tak ještě chvilku. Lehl si na záda, slastně roztáhl ruce a nohy, zavřel oči a poslouchal, jestli uslyší ženu.Nic, trochu znejistěl, pomalu vylezl z postele a loudavě zamířil do kuchyně. Nikde nikdo, až dopis položený na stole podal vysvětlení. Volala jeho matka, aby ji snacha přijela pomoci s velkým prádlem. Matka byla pár dnů ozdobena sádrou na levé noze kvůli úrazu, který si přivodila na turnaji v kuželkách. Hraje ve svých šedesáti za seniorky, nutno dodat, že dobře. V dopise psáno mimo jiné, že má dojet nakoupit. Pečivo, cukr, uzenina, jahodové knedlíky, o pivu ani čárka. Jídlo má v troubě, tipnul rizoto, trefil. Jet musí na kole, auto si vzala žena. Hlad neměl, uvařil si kávu a vyšel na verandu. Koupili si starší hájenku, do vesnice to není daleko, tedy vzdušnou čárou, po lesní cestě je to o hodně dál. Dolů to jde samo, nahoru velmi těžko, žena říká, že tady neztloustnou. On je strojvedoucí, žena poštmistrová, syn hasič a dcera sestřička, ale bydlí tu jen se ženou. Dopil kávu, vypláchl hrnek, vzal tašku, peníze, zamkl a zapnul alarm. Ví proč! Starší zachovalé kolo mu poslouží k jízdě dolů, nahoru pak jako nákladní prostředek, který bohužel musí tlačit. Ve vsi pořídil vše potřebné, posílen dvěma budvary, zamířil k domovu. Když se blížil k zatáčce, kde začíná les, uslyšel tichý štěkot. Tím víc byl překvapen objevením se malého pejska, byla to fenka jezevčíka, která za sebou táhla provaz. Skákala mu štěkajíc před kolem, až se nakonec postavila před kolo. Popoběhla k lesu a zase se vrátila, jakoby prosila o pomoc. Opřel kolo o patník a šel za fenkou, všiml si provazu, byl překousaný. Ušel několik metrů a zůstal stát s tak smíšenými pocity, jaké dosud nepoznal. Pár metrů od něho ležely v mechu tři kňourající štěňata, kousek dál ležely další dvě, ale tím již nebylo pomoci. Našel ulomený sloupek dopravní značky, vyhrabal jim hlubokou jámu, dal do ni mrtvá štěňata, položil na ně pár kamenů a jámu zahrnul. Našel strom, kde byla fenka uvázaná a kde vrhla štěňata. Dostal vztek, hrozný vztek. Hledal nějaké stopy, ale všude byl jen rozhrabaný mech. Vzal štěnata, udělal jim místo v tašce, otočil kolo a doufal, že ho fenka bude následovat, jel do vsi. Za kapličkou stojí na malém plácku upravený domek, zabouchal na vrata a čekal. Přišla starší paní, její úsměv naznačil, že ho ráda vidí. Několika slovy ji vysvětlil, co se stalo a pak počkal, jak se paní rozhodne. Nepřemýšlela dlouho, pohlédla mu do tváře a řekla: "Zatím je necháš tady, za týden si budeš moci pro fenku přijít, chceš to tak, nebo ne?" Jak mohla vědět, že si chce fenku nechat, když odcházel dodala, že i štěňata budou v dobrých rukou. Cesta zpátky se mu už nezdála tak namáhavá. Přemýšlel, co mu na to asi řekne žena, až se večer vrátí. Po večeři si sedli s kávou na verandu, nejprve se poptal na zdraví matky a chtěl začít rozhovor na téma pes. Žena se mu podívala do očí: "Zatím nic neříkej, jestli ses musel pro něco rozhodnout, věřím, že ses rozhodl správně. Povíš mi to zítra, teď se jdu osprchovat." Dala mu pusu na tvář a za chvíli byla slyšet sprcha a tiché prozpěvování. Seděl a hleděl kam postaví boudu. Pak se zahleděl do dálky, snažil se odhadnout, jaké jméno vybere jeho žena pro fenku. Usmíval se, protože věděl ať vybere jakékoliv, jemu, jemu se bude určitě líbit.