LSD

„Nechci, aby ses na mě zlobil, ale asi budu končit.“ Když jsem vyslovil tuhle větu, můj šéf na mě upřel zrak v nevěřícném zděšení. V práci se mi dlouhodobě dařilo, podával jsem velmi dobré výsledky. A najednou jsem si přišel s takovýmhle oznámením!
„Cože? Kdy? A kam chceš jít?“ David, můj nadřízený v sobě potlačoval vztek, který jsem u něho ještě nikdy nepozoroval, ještě umocněný beznadějí, kterou mu moje novinka přinášela. Dva technologové se, zčásti kvůli velké pracovní zátěži, potýkali se zdravotními problémy, a já, ve svém oboru Davidova pravá ruka, jsem přišel s pohrůžkou odchodu. Několik předlouhých minut jsme tak seděli naproti sobě, on se díval do stolu, já zase na něho a nevím proč jsem měl pocit manžela, který bez servítků oznamuje své ženě, že ji včera podvedl se svou sekretářkou. Ten pocit mi byl v posledním roce bližší než kdykoli předtím.
Vysvětlil jsem šéfovi, jakou nabídku jsem dostal a od jaké firmy. „Mě se jen nelíbí, že jsi do sebe nechal firmu neinvestovat spoustu peněz, a teď si chceš odejít. To od tebe vůbec není fér.“ David na mě upíral svůj vyčítavý pohled. Měl jsem ho rád, mrzelo mě, že naše spolupráce končí mojí výpovědí, a v tu chvíli bylo jedno, jestli jsem si já našel jinou nabídku, nebo se mě firma rozhodla zbavit. Bylo to prostě smutné. „Život je nefér,“ zmohl jsem se na chabou odpověď. Věděl jsem, že žádná odpověď v tu chvíli nebyla správná, a tímhle bonmotem jsem jen přilil do ohně. Nicméně David se ukázal jako profesionál a po chvíli mlčení mě požádal, abych s výpovědí počkal do pondělí, že se spolu sejdeme a zkusíme vymyslet něco v rámci možností naší firmy. Ačkoli jsem byl přesvědčený, že konkurenční nabídku naše firma nepřekoná, na jeho návrh jsem bez váhání kývnul. Přeci jenom jsem v téhle „naší“ firmě strávil už tři roky a za tu dobu jsem odvedl velký kus práce, která konečně začínala nést své ovoce. Moje kompetence zejména v posledním roce postupně rostly, vyznal jsem se ve většině firemních procesů, a měl jsem tu firmu svým způsobem rád. Zkrátka, odejít jsem nechtěl, ale lákavá nabídka ročního platu přes čtyři sta tisíc ve spojení se zajímavou prací konzultanta a lektora pro mě byly těžko odmítnutelné. Navíc se můj život dostal do vcelku neuspokojivé fáze a já naléhavě potřeboval udělat nějakou změnu. A změna směru kariéry byla natolik významnou změnou, že jsem byl přes pachuť rizika a nejistoty rozhodnut ji podniknout. Na zbytek dne jsem si vzal volno. Měl jsem před sebou víkendový přivýdělek – chystal jsem se zúčastnit se jako ostraha motosrazu nedaleko Trutnova, takže jsem měl v plánu si odpočnout.
Jakmile jsem však dorazil domů, začala mě trápit jiná věc: neměl jsem téměř žádnou hotovost, v autě jen prázdnou nádrž a před sebou nedlouhou, ale přesto – cestu. Musel jsem se nutně dostat k nějakým penězům. Po chvíli přecházení po bytě mě napadlo, že vrátím lahve od piva, kterých se mi doma nashromáždilo víc než dost. Vyrovnal jsem je vedle sebe a spočítal. Výsledek mě nadchnul – jejich vrácením si přijdu téměř na tři stovky, což bohatě pokryje moje víkendové výdaje před inkasováním odměny za práci na onom srazu. S několika taškami a bednami plnými lahví jsem dojel do supermarketu, kde jsem si nechal proplatit lístek od automatu na vracení lahví. Úkol splněn, říkal jsem si. Vydal jsem se na cestu na Svatou Kateřinu, kde se sraz konal.
Kateřina mě přivítala pomalu se rozbíhající zábavou. Při pohledu na moderátory celé akce, neuvěřitelně neprofesionální, nevtipné, nezajímavé a nevýmluvné idioty jsem se sám sebe ptal, co tam vlastně dělám. Pochopitelně ale převládla moje potřeba vydělat si nějaké peníze, takže jsem se odhodlal překousnout tu povrchní kýčovitost všeho toho kolem sebe.
Nepříjemného překvapení jsem se ale dočkal při rozdělování dvojic hlídačů areálu. Hlavní trenér boxerského klubu, kde jsem k nabídce si tady přivydělat přišel, poptal jednoho člověka navíc, pro případ, že někdo z přihlášených vypadne. Prozíravé, pro mě však fatální opatření. Jako nejméně zkušený boxer jsem vylosoval černého Petra a mohl jsem vyrazit domů. Zašel jsem ještě za známými z boxu, prohodil s nimi pár slov a opustil akci, od které jsem si sliboval snadné přežití zbytku měsíce.
Domů jsem dorazil už v přehluboké depresi. Byl jsem naštvaný, aniž jsem věděl, na co. Cítil jsem bezmoc, zoufalství, pocit vlastní bezcennosti. Sedl jsem si do křesla a přemítal, co budu dělat. Chtěl jsem se opít, ale neměl jsem se za co opít. Neměl jsem peníze. Chtěl jsem se zhulit, ale neměl jsem se čím zhulit. Poslední palice marihuany jsem nacpal do jointu na dobrou noc už předešlý večer. V tu chvíli jsem si uvědomil, že mám v peněžence jeden papírek napuštěný LSD. S kamarádem jsme měli v plánu udělat si následující víkend dlouhou noc. Jenže já tu drogu teď chtěl vycumlat, sežvýkat, strávit a bylo mi jedno, že vzhledem k minimu mých zkušeností s tvrdými drogami mám pramalou šanci, že si její účinky užiju. Rozhodně si je nemůžu užít sám. Bylo mi to ale jedno, takže jsem papírek rozstřihl na dvě poloviny a jednu si položil na jazyk. S hořkou chutí LSD na jazyku jsem odepsal na e-mail od paní Bočkové, zástupkyně firmy, kde jsem měl o dva měsíce později nastoupit na pozici lektora. Vážně jsem si psaní to e-mailu užíval. Na jazyku se mi rozpouští tvrdá droga a já se prezentuji jako seriózní ambiciózní mladý muž, který nekývne na první nabídku, kterou dostane. Hurá…
Napsal jsem smsku kamarádovi, o kterém jsem věděl, že je ve městě a předpokládal jsem o něm, že mě nenechá se trápit. Odepsal mi téměř hned, později jsem se dozvěděl, že než přišel za mnou, musel se rozloučit se slečnou, která mu ten večer chtěla nabídnout svůj klín. Nechal ji sedět v hospodě, aby se postaral o mě.
Tu noc jsme spolu zažili nádhernou show. Chodili jsme po městě a jeho okolí, kouřili jednu cigaretu za druhou, oslovovali náhodné kolemjdoucí. Potkali jsme známého, který nám nabídl jointa, takže jsme si mohli i zahulit. Kolem třetí hodiny ráno jsme se vrátili ke mně do bytu, necelé dvě hodiny jsme střídavě na rumunském serveru hráli Counter Strike a kolem páté ráno jsme vyčerpaní usnuli.