Neřest

Nedělní ráno podobné mnoha jiným. Vstal o něco později. Včera seděl chvilku u piva a probírali fotbal. Umyl se a vešel do kuchyně. Pětiletý syn si hrál pod okny na zahradě. Při pohledu na ženu se mu zatajil dech. Velká podlitina na její tváři znamená, že jeho příchod, ač tolikrát sliboval, nedoznal změn. Otočil se a vyšel na verandu. Nikdy nebyl schopen projevit lítost, natož najít slova pro omluvu. Zapálil si cigaretu, to zase měla připomínky, že ji nedal nic z výplaty, ona přeci taky vydělává. On pracuje jako autojeřábník, občas jedou na montáže, nerad se omezuje. Ovšem, nemálo peněz ho stojí vůdčí postavení ve skupince fanoušků. Parta lidí kolem něho je trochu vyjímečná. Nefandí žádnému klubu, jezdí od stadionu ke stadionu a vyvolávají konflikty. Různými pokřiky vyprovokují, většinou fandy soupeře, k urážkám domácích. Drobnými šarvátkami rozpoutají bitku, někdy se zapojí do boje, rád si uhodí, jindy rychle opouštějí hřiště, aby neměli potíže. Zatím neměl problémy a v práci o jeho zálibě moc nevědí. Je to asi měsíc, kdy se jim podařila pěkná akce. Byla to řezba, nikdo to nechtěl vzdát.Dlouho trvalo než zasáhla pořádková služba. Pamatuje si, jak u plotu stál mladík s dívkou. Zdálo se mu, že si ho dlouho prohlížejí, sevřená pěsť trefila mladíka do hlavy, který svým tělem chránil dívku. Kopnul mladíka do boku, ten se pomalu hroutil k zemi a strhával dívku sebou. Srab, ani prát se neumí. Tady už to skončilo, rychle dal pokyn k vyklizení pozic. Později po zápase, když seděli u piva a poslouchali místní fandy, měl pocit zadostiučinění. Rozhýbali to pořádně.
Seděl na zahradě, před sebou pivo. Po očku sledoval ženu se synem, kteří odcházeli, chlapec mu přišel dát pusu a žena jen prohodila: "Vrátíme se, ale až dostaneš rozum." Ani neceknul, on přece neudělal nic špatného, hold má takovou povahu. Zahlédl, jak u plotu zastavil muž s kolem, chvilku hovořil s jeho ženou. Pak ho muž oslovil, rád by s ním mluvil. Byl to asi padesátiletý, vysoký a urostlý muž s prošedivělými vlasy. Chtěl mu odseknout, že se nemíní s nikým bavit, ale bylo jasné, že muž neustoupí, nakonec řekl, ať jde dál. On se nemá čeho bát. Seděli u stolku a muž mu začal vyprávět příběh jednoho studenta medicíny a dívky kadeřnice. Měl by toho chlapa vyhodit. Ruka, která ho vtiskla do sedačky, poopravila jeho úmysl. Muž tichým hlasem pokračoval o fotbalovém zápase, o otřesu mozku a operaci ledviny. Cítil, jak se mu potí ruce. Jak ho našel? Chtěl se napít, ale železné sevření ruky ho ohromilo, překvapila ho síla toho muže. Slova mu kolovala hlavou, měl jasno a dostal strach. Uvědomil si, že je sám, že se nemůže schovat za záda svých ostrých hochů. Ostří hoši, vlastně je to banda násilníků a zbabělých opilců, kterým platí pití a oni ho slepě poslouchají. Teď je sám. Muž ho varoval, že by měl přestat ubližovat druhým a chystal se k odchodu. Slova, která ho varovala se mu zdála směšná, přestat ubližovat druhým, on a přestat, co tomu řekne parta. Pěst, které mířila na hlavu muže, se zastavila na půli cesty. Ruka, která mu ji svírala, bolestivě drtila klouby prstů. Klečel na kolenou, bolest byla nesnesitelná. Pak ho muž prudkým pohybem postavil na nohy.Ještě se mu podlamovala kolena, když mu muž důrazně opakoval: "Už nikdy nikomu neubližujte!" Dostal vztek. Kdo to je, že mu říká co má a nemá dělat, vrhl se proti muži. Na cosi narazil! V očích měl veliké červené slunce, nic víc. Ležel na zádech, muž mu prohlédl zorničky, položil na stolek svojí vizitku a odešel. Nevěděl jak dlouho tam ležel, nevěděl ani co se stalo. Pomalu se zvedal ze země, cítil jak ho brní hlava a bolí brada. Hlavně, že vidí, dolezl k lavičce. V ústech cítí krev, jazykem zjistil, že mu chybí nějaký ten zub. Dotýká se nosu, snad je v pořádku. Sundavá zakrvavenou košili a loudá se do koupelny. Umyl se a jeho zrak zabloudil k zrcadlu. Viděl tváře spousty mužů, které kdysi zasáhla jeho pěst, teď je to jeho tvář zkřivená bolestí. Rozhodl se, že zajede na pohotovost. Cestou ke garáži si všiml cedulky na stole. Emil Kalaš, právník. Zalapal po dechu. Doktor ho prohlédl a poslal na rentgen. To rezolutně odmítl. Dostal radu, aby si zašel k zubaři. Když odcházel, slyšel, jak doktor říká: "To musela být šlupka." Bouchl dveřmi. U zubaře na otázku, co se mu stalo, řekl, že otvíral plechová vrata, zafoukal prudký vítr a vrata ho uhodila do obličeje. Doktor mu ošetřil poškozené zuby, vytáhl dva zbylé kořeny a jen tak prohodil k sestřičce: "Ten vítr, to musela být přímo ruka boží, ještě jsou znát klouby." Zapsali to jako mimopracovní úraz. Cestou z nemocnice jakoby zaslechl, jak někdo říká: "Nikomu neubližuj!" Otočil se, ale nikde nikdo, teprve nyní si uvědomil, že to řekl on sám.