Příběh všední

Člověk nejde do ordinace pro legraci, nejde tam často a nejde tam rád. Teď ho však bolí kdesi a cosi. Dlouho,
úporně a vytrvale. Zneklidňuje ho to. Je protivný, mrzutý a nerudný. Všimli si toho. Musí s pravdou ven.
Soucitné řeči, rady, odstrašující příběhy. A bolest neustává, ovládá ho. Je poučen o riziku při zanedbání počínajících příznaků. Odhodlá se. Půjde do ordinace.
Do čekárny se dostal neví jak. Podobných zoufalců je tu víc. Čeká. Objeví se sestra. Okem generála přehlídne
zbědovance a vydá příslušné rozkazy. Je poslední. Netečně sedí a civí. Přemítá. Co tu vlastně dělá.
Stejně mu bolest dala už pokoj. Chce zmizet. Je však na řadě.
Muž v bílém sedí u počítače a buší do klávesnice. Koktá a nesouvisle blábolí něco o svých potížích.
Lékař přitom vyřídí několik telefonátů. Třikrát přijde sestra s naléhavou zprávou nebo akutním případem.
Je asi na špatném místě v nevhodné době. Pojednou lékař zavelí: Odložte si! Trapas. Prohlídka je krátká.
A zase klepe a ťuká. Z počítače vypadne pár receptů.
Sestra mu přidá nějaká lejstra a instrukce, kterým zpola rozumí. Pochopí, audience skončila.
Se smíšenými pocity se vypotácí zpět do čekárny. Stojí tu zpocený, zdecimovaný a zmatený s hořkou
myšlenkou "Tak na tohle jsem si celý život platil!"