Déšť

Noha těžce míjí nohu a silné poryvy větru sráží kráčejícího člověka zpět. Vítr, vánice? Jak nazvat tu slotu, která nutí člověka, aby při cestě vpřed se skláněl k zemi, rukou si clonil oči a nebo se otáčel zády k nepříznivému počasí.
Jistě, vzpomene si každý na mžení, kapání, mrholení, poprchávaní, deštík a ceďák. Tak lze nazvat různé druhy vláhy padající k zemi. Každého básníka však přejdou rýmy, když stěží klade nohu před nohu tak, aby si nezacákal lýtka svých kalhot.
Běžet nebo jít pomalu? Jak promoknout co nejméně? Je to lhostejno, vítr z deštníku udělal trychtýř, a z vertikálně padajících kapek učinil horizontálně bijící sprchu. Čím rychleji budu v závětří a pod střechou, tím méně promoknu. Další krok znamená jen cáknutí do kaluže, ale teď v létě kaluže i oděv schnou rychle. Mám ráda letní déšť.
Až se poslední kapky rozplynou a nebe ukáže svou jasnou tvář, tak duha svou barevnou spirálou ozáří obzor. Bože, jak jen má ty barvy ráda. Prší, prší ale i ten mokrý sníh dávající život rostlinám, živočichům i nám lidem mám ráda. Provlhlá a promoklá na kost jsem šťastná. Tančit, chce se mi tančit tam, kde kapky k zemi padají.