Surrender

,,Slyšíš to co já ?"
,,Ksakru! Tak já běžim, měj se!" zařvu přes rameno a běžim do tmy.
Asi tak za 20 vteřin už vcházim do osvětlenýho busu a po tom co si cvaknu lístek se spakuju až dozadu, na zadní sedadla abych měla přehled o lidech v busu.
Vlastně jich tam ani moc neni... to je výhoda nočních busů-vždycky víte, že si sednete.
Moje štreka timhle busem neni moc dlouhá, asi jenom 15 minut,ale i tak si začnu po chvíli hrát s lístkem a s hlavou opřenou o sklo začnu přemejšlet.....když projíždim kolem nějakejch známejch míst tak vzpomínám kdy jsem tam naposled šla a s kym...vlastně všechno to zaobírání se vzpomínkama a i to nervózní pohrávání s lístkem je z jednoho jedinýho důvodu-
strašně se těšim až vystoupim....když se blížim k zastávce na který vystupuju začínám bejt víc v klidu, sice mě ještě čeká jeden přestup na další bus a pár stanic,ale to už je jenom pár minut, který se daj přežít...hned po nástupu do busu jdu ke dvěřím abych mohla co nejdřív vystoupit, sem tak nervózní a šťastná při pomyšlení na blízkou budoucnost, vlastně začínám vážně přemejšlet o tom, jestli jsem normální a jestli by mě dyžtak vzali na psychárnu. Všechny moje myšlenky mě strašně štvou, nedokážu myslet na nic normálního, všechno na co myslim ve mě vyvolává větší pocit natěšenosti... připadám si jak blázínek.
Koněčně! Vystoupim z busu a rychlim krokem si to namířim k našemu baráku, přejdu vchod a zahnu za roh..nacházim se mezi barákama, opřu se o zeď a koukám na stěnu vedlejšího paneláku, kterej je pár metrů ode mě.
Něco se mi na tom všem líbí, něco je na tom strašně divně hezky zvláštního...jenom ten pocit, že jsem opřená o zeď,
koukám na panelákový desky a z kapsy si vytáhnu můj oblíbenej modrej zapik a jedno pečlivě připravený cígo.
Už jenom stačí si ho dát do pusy a škrtnout zapikem.
Mám na něj strašnou chuť, ale něco mě zasekne-je to asi dvou vteřinový zaváhání, kdy mi hlavou proběhne jméno člověka,
kterej nechce abych kouřila, možná mě má moc rád a nemůže vidět jak si před nim ničim zdraví, nebo jenom nemá rád kuřáky.
Ale už je stejně pozdě nad tim přemejšlet-oheň právě zapálil cígo, já natáhnu a s úlevou vydechnu dým.
Celou tu cestu busem, kdy jsem seděla a pohrávala si s lístkem, kdy jsme se zaobírala vzpomínkama a úvahama o tomhle
zkurvenym světě... celá ta nervozita ve mě-všechno bylo jenom kvůli tomuhle, pomyslim si při pohledu na Vicerolku
v mý ruce. Krásná na tom je jedna věc-všechno ze mě po prvním potáhnutí spadlo, všechny hádky, blbý zážitky, všechny blbý věci co se mi ten den staly...všechno bylo pryč.
Cejtila sem se najednou strašně v pohodě, strašně happy, strašně svobodná... Těch pár minut kdy stojim jen tak
opřená o barák a tajně kouřim aby o tom nikdo nevěděl si vychutnávám. Dobře vim, že mě to zabíjí a jednou mě to může dodělat úplně, ale je mi to jedno... řikám si, že to za to stojí... že tyhle chvíle štěstí, svobody a totální pohody mi za zničený zdraví stojej... hlavou mi proběhne jediný slovo-Surrender..
....jediná moje myšlenka při típání toho cíga je:
Vzdávám to.