Troska I. část

Matka
Je to už několik let, ale stále si to pamatuji jako dnes. Naše malá holčička se začala měnit v ženu. Ano měnila se, ale nebyla to změna k lepšímu. Získala jsem tenkrát novou práci. Dobře placenou takovou, po které jsem celý život toužila, a proto jsem se jí věnovala mnohem více, než mé jediné dceři. Je pozdě na lítost, vím to, ale nikdy si to nepřestanu vyčítat. Možná, kdybych se jí tenkrát zeptala co se děje v té její pubertální hlavičce jaké trápení skrývá, možná by to tak nedopadlo. Ale na to už je příliš pozdě..
Trápilo mě svědomí, že už nemám tolik času jako dřív, a tak jsem jí pokaždé, když přišla s prosíkem dala nějakou tu korunu na přilepšenou. Proč ne, říkala jsem si, je už dost velká má také své potřeby. Janička se nám začínala měnit v krásnou pohlednou dívku, ale stále jakoby ji něco táhlo dolů. Posledních několik měsíců chodila s hlavou sklopenou, pod očima se jí dělaly velké kruhy asi z nevyspání, oči si začala líčit černou tužkou a vůbec její šatník přetékal černou barvou. Ale já to neviděla nebo spíš nechtěla jsem to vidět. Nebyl čas. Uklidňovala jsem se, že je to dnes nová móda a že to vše dělá puberta. Snaha odlišit se, ano tak jsem to vnímala. Dodnes si budu vyčítat, že jsem tenkrát, když přišla brzy k ránu z jakési párty , odešla do práce. Spěchala jsem na velmi důležitou poradu, nechtěla jsem ji propásnout a také jsem ji nepropásla. Ale propásla jsem něco víc. Slyšela jsem z jejího pokoje tlumené vzlyky, ale myslela jsem si, že se nestalo nic zlého. Možná nějaká nešťastná láska, špatná známka ve škole..nic důležitého. Rozhodla jsem se, že to s ní proberu druhý den, ale nepodařilo se mi to. Uzavřela se až příliš do sebe a už mě k sobě nechtěla pustit. Nedůvěřovala mi, cítila jsem to, ale nechtěla jsem si to tenkrát připustit. Řekla jsem si, že to zřejmě nebylo nic tak důležitého, a přestala jsem to moc brzy řešit. Však se Jana zase udobřila. Za pár dní už nebylo po breku ani stopy. Jakoby z ní vyprchal všechen cit. Přestala se smát a čím dál tím více byla pohroužena do svých myšlenek. Z jejího pokoje byla neustále slyšet bláznivě až příliš uřvaná hudba, ale nechávala jsem ji. Nechtěla jsem zbytečně vyvolávat konflikty, když už jsem nebyla tou dobrou matkou jako dřív. Manžel byl jiný, ten to bral úplně jinak. Mnohokrát vběhl do jejího pokoje a rádio vypnul. Několikrát se kvůli tomu krvavě pohádali, ale od té doby bylo v bytě větší ticho. Hudbu si začala pouštět do sluchátek, a tak ani nevím co vlastně poslouchala. Asi po půl roce se situace nezlepšila spíše naopak. Už jsem vůbec nevěděla jaká doopravdy je, s námi jako rodiči nekomunikovala, pořád jsem to omlouvala pubertou. Z jejího šatníku se vytratily poslední barevné kousky oblečení. Nosila už jen černou, když jsem jí koupila něco barevného vždy jen suše poděkovala a bez většího zájmu to skončilo na dně skříně. Dokonce si i nehty začala lakovat černou barvou. Proč ne, jsou to přece jen její nehty že..
Když jsem cítila, že rodina už není to co dřív, a že ztrácím i dceru tím více jsem se zakousla do práce, a že se mi v ní konečně po té dřině začalo dařit. Vracelo se mi všechno úsilí a všechen čas, který jsem do ní investovala. Stal se ze mě nenapravitelný pracant. Možná až chorobný, ale pořád bylo lepší pracovat, než sedět doma a užírat se tak jako manžel. Náš vztah už dávno nebyl to co dřív. Cítila jsem to já, cítil to on a dokonce i Jana. Ale nesnažili jsme se dát to do pořádku na to už bylo příliš pozdě. Často, když se v noci vracel domů cítila jsem z něj alkohol. Několikrát se pokusil o kontakt, ale vždy jsem ho odmítla. Nechtěla jsem spát s člověkem, který byl opilí. Od té doby se mi hnusil čím dál tím víc. Věděl, že ho začínám nenávidět a vracel mi to nechutnými poznámkami, pohledy..začal mi dělat naschvály. Volal do práce, kde mě ztrapňoval před kolegy. Myslel si, že když nechci jeho mám jiného, ale tak to nebylo. Jednou to zašlo tak daleko, že si mě vzal násilím. Nikomu jsem nic neřekla, tolik jsem se styděla. Když ráno vystřízlivěl, nejspíš mu došlo co provedl. Nikdy potom se to už neopakovalo. Dokonce začal spát v obýváku na gauči. Bylo to tak lepší. Už jsme nebyli pár. Jen jsme vedle sebe žili a dělali, že je všechno jako dřív. To kvůli Janě, ale ona asi bohužel vše věděla. To mě došlo až potom. Moc pozdě…