Kdy dostanete rozum

Posadila jsem se do lavice a pozorovala jak se začali všichni postupně do třídy trousit. Všichni šli s někým nikdo nebyl sám tak jako já. Začala jsem nad sebou přemýšlet to jsem opravdu tak šílená nebo co. „Nad čím zase přemýšlíš“ vytrhne mě z přemýšlení Alena. „Čau, ale nad nesmrtelností chrousta znáš to“ brouknu, nemám ani trochu náladu na její poučování o životě. I když je jediná kdo se mnou tak nějak mluví, někdy mě její názory deptají. „Prosím tě dáš mi opsat matiku“ zeptá se Radim jakmile vlítne do třídy. „Dobré ráno“ usměji se na něho a sedím nečinně. „Čus, tak půjčíš“ zaprosí a usedne před nás do lavice. „Jo“ podám mu švihem sešit a dál se věnuji obalu který ničím kružítkem. Alena mi koukne přes rameno a zasměje se. „Deprese to znám.“ Podívám se na ní dost divně, ona jak by mohla mít depresi. Je to královna třídy, na každém prstě má deset kluků a dělá modelku, tak čím ona může trpět. „Oč jde“ otočí se Radim a podá mi zpět sešit. „Dík“ odvětí a dál se zajímá. „Téma deprese, říká ti to něco“ odvětím. Radim se zhoupne na židli. „To neznám povídejte rád se něco dozvím“ usměje se na Alenu. JE vidět jak jí zase balí. Tihle dva jsou jako blázni, pořád se rozcházejí a zase scházejí. Momentálně jsou v rozvodovém řízení jak tomu říká Alena. „Já žádnou netrpím, to tady slečna“ ukáže na mě. „A z čeho prosím tě“ podiví se a lehne si na lavici. Odeženu ho. „Do toho ti nic není Radimku a buď rád za tu matiku“ uklidním ho. Jen pokrčí rameny a dodá. „Někdy není špatné se vypovídat.“ Uznám, že má pravdu ale on není ten komu bych to chtěla vyprávět.
Moje deprese trvá celý den, takže sedím jako bluma v lavici a ani nevnímám okolí, jen občas něco dodám když chtějí vědět můj názor, brzy je to ale přestane bavit. Myslela jsem že mě oběd náladu trochu zvedne ale když vidím menu je mi ještě hůř. „Do pytle to je kuře“ vyděsím se a začnu hledat stravenku. „Jo mě se na něj taky nechce, půjdeme si dát něco ven jo“ navrhne Alena. Nadšeně souhlasím, radši si dám sekanou a salát než nedopečené kuře. Rychle zaběhneme do vedlejší budovy a než se nadějeme cpeme se až se nám dělají boule za ušima. Po vydatném obědě se ale musíme vrátit do třídy, abychom si odseděli ještě ten zbytek hodin. Převratnou změnu v mém chování však způsobí oznámení, že se jde na nějaké vystoupení do divadla. Prý to zrušila vedlejší třída, takže jdeme za odměnu mi. Proto si rychle zabalím a jsem připravená mezi prvními. „Jestli to bude zase jako minule blbost“ vzdychne si Alena a rozčeše si vlasy. Neuteklo jí totiž, že s námi jdou i čtvrťáci strojaři. Pak si přejede pusu leskem a usměje se. „Nechceš“ nabídne mi. „Já tam jdu kvůli divadlu ne na rande“ odstrčím ji ruku. „Měla by jsi se léčit“ odvětí a uklidí si šminky zpět do tašky. „Dej jí pokoj to spíš ty z cizoložství“ usměje se Radim. Prostředníčkem ho pošle do patřičných míst, takže se spolu akorát pohádají. Takže ani s jedním není řeč.
Do divadla se na nasoukáme jako banda omezenců, křičíme jako bychom byly někde na diskotéce a ne v divadle a proto se za svoji třídu stydím. A hlavně Aleny, která jakmile se usadí se pořád otáčí dozadu, odkud její jméno vyvolávají nějací kluci. „Ti jsou podívej se alespoň“ drcne do mě. Proto se otočím a střetnu se z pohledem kluka, který právě chtěl něco zakřičet, ale umlknul a zůstal na mě koukat. „Fajn“ usoudím a otočím se zpět. Alena nade mnou mávne rukou a dál se bez ostychu otáčí. Ani ji nevadí jak moc jim to přijde vtipné. Konečně se ozve paní, která nás upozorní na vypnutí mobilního telefonu a vyzve ke slušnému chování během představení. Ovšem to asi nikdo neslyší protože všichni nadšeně křičí když zhasne světlo. Národe my to vedeme.
Představení je zajímavější než dvě hodiny ve třídě takže se mi ani nechce odejít když vše skončí. „Pojď semnou na chodbu“ požádá mě Alena. „Proč, nechce se mi vylézat za chvilku to bude pokračovat“ vymlouvám se. „Pojď“poprosí mě proto naléhavěji. Musím uznat, že se mi chce docela i na záchod takže vyrazím. Proč chtěla tak ona zjistím jakmile vyjdeme ze sálu a v křeslech si sedí kluci ze čtvtáku. „Kam jdete krásky“ houkne ten jeden. „Na věž“ odseknu a táhnu Alenu na záchod. „Chtěla jsi něco říct“ zeptám se když se tváři dotčeně. „Jestli chceš můžeš jít, já to sama zvládnu“ řeknu naštvaně. Nakonec kapituluje a opravu semnou jde. Cestou zpět se setkání s pány strojaři opět nevyhnu a ani zkoumajícímu pohledu toho co si mě všiml už v divadle. „Princezno, můžu tě pozvat na čokoládu“ zeptá se mě když procházíme. „Ani ne“ odmítnu. Moje místo však zastoupí Alena, která ochotně přijme pozvání od všech. Já se sama vrátím do sálu a vyhledám očima Radima, který nervózně tluče do opěradla. „Můžu“ zeptám se ho. Ukáže na sedačku vedle sebe. „Nebuď labuť znáš ji tak o co jde. Přece jste každý sám“ snažím se mu domluvit. „Co ty o tom víš, nikdy jsi s nikým nechodila déle než měsíc a kdybych tě o to sám nepřipravil, myslím si že jsi ještě panna“ vyštěkne. Zůstanu koukat s otevřenou pusou. „Tak to promiň chtěla jsem ti pomoct, ale jak vidím nepotřebuješ nic, trap se tu teda sám“ vrátím mu to stejnou mincí a odsunu se na svoje místo. Co si myslí blbeček, že mě můžu urážet a vybývat si na mě vztek.
Alena si ke mně už nepřisedne i když se do divadla vrátila slyším ji chichotat se v zadních řadách. Nedá mi to a otočím se opět se střetnu s uhrančivým pohledem toho kluka. Díky bohu on si jí nevšímá a když zjisti,že koukám usměje se. Oplatím mu stejně. Najednou se zvedne a plíží se do mojí řady. Koukám jako blázen co to vyvádí. „Můžu“šeptne a ukáže na místo vedle mě. „JO“ šeptnu a pomůžu mu na nohy, protože se opravu pomalu plazil. „Tebe to docela bere co?“ kývne směrem k podiu. „Jo mám ráda divadlo, zpět a tanec“ usměji se. „Tak si někam vyrazíme, mě to taky nevadí ale znám lepší představení. Už jsi byla na muzikálu Kleopatra“ šeptne. „Ne“ odvětím a přijde mi to k smíchu, protože ten kluk nevypadá že by od ráda no večera vymetal divadla, spíš večírky to jo. „Jsme tedy domluvení jo“ usměje se a pak dál nečinně pozoruje představení. Mě to už ale jaksi nejde a celou dobu ho nenápadně pozoruji je vážně hezký. Jeho hnědé oči se hodí k jeho opálené pleti a hnědým vlasům, které mu září od gelu. „Baví tě mě pozorovat“ usměje se. Rychle se otočím k podiu a dělám, že jsem neslyšela. Jen se uculí a dál pozoruje taky. Nakonec to nebylo nejhorší pomyslím si a vstanu. „Dej mi na tebe telefon abychom si domluvily to divadlo jo“ navrhne. „Já ale nevím kdy budu moct“ začnu se vymlouvat, vidím v tom totiž milion zádrhelů já se totiž normálně neumím seznámit. „Tak mi ho dej jen tak“ uhodí na hřebíček. Proto vytáhnu telefon a nadiktuji mu ho. Ihned mě prozvoní a proto si ho taky uložím. „Zatím ahoj“ usměje se a strčí mi do ruky kousek rozehřáté čokolády. „Přece jsem tě na ní zval tak tady je“ usměje se a zmizí za kluky, kteří na něho něco od vchodu pořvávají. Zůstanu stát uprostřed šatny a nevšimnu si ani, že na mě mluví paní co rozdává bundy. „Slečna je zamilovaná co?“ zeptá se mě a třída se zasměje. Uzmu jí bundu a opustím budovu rychlostí blesku. Venku mě doběhne Alena. „Marek je krásný a jak na tebe bral. Normálně mi tu čokoládu nedal“ našpulí se a já z toho mám dost radost, že tentokrát jsem žádanější já. „Ale Filip je stejně lepší“ nedá se a mele o něm celou cestu i před Radimem, který se tváří jako deset čertů.
Nestihla jsem si ani sundat školní tašku a už jsem ležela na zemi a můj pejsánek mě spokojeně olizoval obličej. „Mazej potvoro“ snažím se o odehnat, ovšem má takovou radost že jsem dorazila domů, že mě nemíní jen tak pustit. Nakonec ho přece jen sundám a zuji si boty. „Kde jsi prosím tě, volala jsem tě a ty jsi se neozývala“ vynadá mi máma jen co přijdu. „Promiň ale Akéza si chtěla mermomocí hrát tak co s tím“ podrbu jí za ušima a on jen zavrtí zadkem. „Jste jako malé. Nela hned taky jak přišla se tady s ní mazlila a na mě si nikdo ani nevzpomene.“ Je vidět jak moc jí chybí táta, už je měsíc na cestách a ozval se jen jednou. „Mami neříkej takové věci, víš moc dobře že tě máme rádi“ pohladím ji po hlavě. „Vím jsem hrozná co“ usměje se jemně. „Jsi dokonalá“ přesvědčím ji a odejdu do svého pokoje. Cestou se ještě stavím u Nely. „Ahoj“ houknu do toho ticha. „Čau“ ozve se z rohu a já musím tápat očima kde přesně sedí. „Můžu“ zeptám se a zavřu dveře. „Jo jasně, proč by ne. Mám hodinku jógy víš“ usměje se. Konečně jí v té tmě najdu. „Proč si nezapálíš alespoň svíčku jsi tu jak krtek fakt“ vtipkuji. „Já bych ráda ale všechny mi už došly a nové si kupuji už týden“ zasměje se a protáhne se. „Přidej se“ pokývne na místo vedle sebe. S chutí se přidám abych se taky rozhýbala, jsem z divadla ztvrdlá. „Jak bylo v divadle?“ zeptá se po chvilce. „Zrovna jsem na to myslela jak to víš. No bylo to docela pěkné hele a zážitků bylo víc“ hodím po ní okem. Zbystří. „Fakt, povídej jsem jedno ucho“ řekne aniž by otevřela oči. „To představení bylo docela zajímavé, ovšem o přestávce jsem se seznámila s jedním klukem. Pozval mě na čokoládu a já ho odmítla“ povím jí začátek. „Cože a byl alespoň pěkný“ podiví se. „Jo a dost, a tím že jsem ho odmítla jsem ho donutila aby přišel o přestavení. Představ si normálně se připlazil ke mně a pak si semnou povídal. Vyměnily jsme si čísla tak jsem zvědavá“ usměji se. Nela se po mě koukne a posmutní. „Copak chceš aby ses zase zklamala jako s Radimem. Toho ti přebrala Alena ne?“ Ta opravdu dokáže všechno zkazit. „Tak kdyby tě to zajímalo tak o Alenu zájem neměl dokonce jí odmítnul dát čokoládu a nechal si ji pro mě, kdyby tě to zajímalo“ řeknu uraženě a odejdu. Ani se nesnaží mě zavolat zpět a proto se na zbytek dne zavřu do pokoje, stejně se mám co učit.
Můj včerejší románek jak tomu Alena říká, probírají s Radimem celý den a ke všemu jsou jako hrdličky, asi se včera usmířily cestou domů. „Není to můj přítel a vůbec ne snoubenec“ upozorním oba když se smějí jako praštěný a prozpěvují si písničku na svatbu. „Neříkej dvakrát, dneska slušná slečna zítra sličná slečna co?“ Musím odejít protože ti dva mě dokonale deptají. Na chodbě narazím na Marka. „Ty mi čteš myšlenky nebo tady na mě čekáš“ zasměje se. „Já jsem šla prostě ven víš“ ušklíbnu se. „Aha, tamto bylo romantičtější“ pokrčí rameny, nicméně si stoupne vedle mě a vytáhne peněženku. „Tady jsou sehnal jsem je včera na poslední chvíli. Příští týden jdeme“ podá mi lístek s obrázkem Kleopatry. „Já myslela že jsi žertoval“ strčím mu lístek zpět. „Ne proč, vážně chci jít, přece mi nedáš košem“ udělá na mě psí oči. Proto lístek přijmu a strčím ho do vlastní peněženky. „Co mi dáš ty abych věděl že lístek nenecháš propadnout“ zeptá se nečekaně. „Jo jako protiúčet jo“ zamyslím se. „Nevím navrhni něco“ vzdám to. „Tak tvoji fotku co máš v peněžence“ ukáže na průhlednou část peněženky. „Když myslíš“ podám mu ji a rozloučíme se protože začne zvonit na hodinu. „Dík“ zakřičí od schodů a já se jen usměji. Alena si všimne mojí vstupenky a podiví se. „Proč jsi neřekla že jdeš šla bych taky víš že ten muzikál miluji“ zachmuří se. „Nechtěla jsem tam jít, ale..“ v té chvíli si to uvědomím a sklapnu. „Dopověz to“ otočí se na mě. „Prostě jsem to dostala jako dárek od táty tak jdu“ zalžu pohotově. „To už je zpět a co ti přivezl“ zeptá se protože ví že vždy něco dostanu. „Nic poslal to poštou víš, takže neměj strach“ uklidním ji a předstírám zájem o studium, ovšem celou dobu v ruce lístek držím. Pozval totiž mě a to sám osobně.
Týden utekl jako voda a kromě pár zpráv se nevidíme, neboť je na praxi a proto se dnes v divadle uvidíme poprvé. Oblékla jsem si krátkou černé šaty bez ramínek s krajkou. Doplňky jsem zvolila stříbrné a boty vysoké kozačky. „Kam jdeš takhle vystrojená“ všimne si mě mamka když začnu poletovat po bytě. „Jdeme s Alenou na muzikál víš“ zalžu, nemusí hned všechno vědět. Nela se jen uculí ale mlčí, taky jí naznačím co jí čeká jestli cekne. Až po večeři se přece jen zastaví v pokoji. „Sluší ti to ale dej si pozor jo sestřičko abys nepřišla s miminkem“ rýpne si. Hodím po ní polštář a radši se nevyjadřuji je prostě praštěná.
Přesně v půl osmé přešlapuji před divadlem jako na trní. Copak jsem tak nervózní z kluka sakra, nadávám si v duchu. Ve tři čtvrtě moje nervozita pomalu stoupá, ale je to tím že nejde a nejde a telefon má nedostupný. Nakonec jdu napřed protože mráz mi pomalinku ochabuje nohy.
Nakonec jsem si muzikál užila i bez něho ale mrzí mě to. Ani se nesnažil volat sakra copak musím vždycky naletět na takového troubu. Cestou domů si prozpěvuji písničku z muzikálu, která mě nejvíce uchvátila ovšem jen do té doby než se zamnou ozvou kroky. Nesnažím se ani ohlížet ale ihned přidám do kroku, protože nejen že dupe ale i funí. Sakra copak musí být ta zastávka tak daleko nadávám čím víc se mě zmocňuje strach. Na zastávku doběhnu udýchaná jako blázen. „Slečno jste v pořádku“ zeptá se mě starší pár, který venčí psa. „Jo měla jsme jen pocit že zamnou někdo jde, prosím počkáte až odjede tramvaj“ poprosím je naléhavě. Díky bohu jsou to dobré duše a opravu počkají. Jakmile nastoupím do tramvaje spadne to ze mě a těším se tak moc domů, ještě že je zítra víkend a já ho někde neuvidím.
Marek nám však zazvoní hned ráno u dveří. „Ahoj“ šeptne provinile. Neopovím jen si hraji nervózně s tkaničkou u kraťasů. „Já chci se omluvit za včerejšek ale nestíhal jsem“ začne se omlouvat. „Fajn, ještě něco“ zeptám se tiše. Marek zakroutí hlavou. Proto ukážu směrem na dveře. Když chci zavřít strčí mi do dveří botu. „Copak mi ani nevynadáš. TO přece není fér nic neříct ne“ rozčiluje se. „Já nebudu nikomu nic vyčítat, prostě jsi nepřišel dlabeš na mě jako na všechno a já hloupá si myslela že to může být i něco víc. Ale víš co děkuji za lístek ten muzikál stál zato“ odpovím s rozklepaným hlasem. „Vlastně počkej musím ti dát peníze nehodí se abys mi platil něco jen tak a vrať tu fotku“ navrhnu a zajdu do pokoje. „Co chceš?“ zeptá se zmateně Nela. „Nic“ odseknu a dál hrabu peněženku. Když se vrátím do chodby najdu jí prázdnou jen otevřené dveře. Nakouknu proto na chodbu ale ani tam není. Prostě se zase zdechnul. Napíšu mu zprávu aby si peníze vyzvednul dnes ve schránce, až půjdu ven hodím mu je tam.
Naší dobrmanu Akézu potěší procházka, takže ještě ve výtahu mě málem láskou sežere. Nasměrujeme si to do ulice Královská což jí trochu mate, vždy chodíme jen do parku, ale po chvilce vykračuje hezky vznešeně jak jsem jí to učila. Jejich dům není těžké najít znají je tu skoro všichni takže zamířím podle popisu k nejluxusnější vile. Už zdálky štěká na mě štěká pes a když se pořádně podívám je to taky dobrman. Naše Akéza se zamilovala, pomyslím si když kňučí u vrátek jako blázen. I jejich pes je na tom dost mizerně a nebýt ten plot tak vysoký už je přes něj. „Akézo pojď“táhnu jí jako onuci. Ovšem nehnu s ní. Ten štěkot vyláká ze dveří velice pohlednou paní a podle očí poznám, že se jedná o jeho maminku. „Dobrý den přejete si něco“ zeptá se jemně. „Ne já se omlouvám ale můj pes se asi zamiloval nebo co. Nemůžu ji dostat pryč“ omluvím se a táhnu Ak pryč. „Nic se neděje, nedivím se je krásná. Vaše?“ zasměje se přijde až k plotu. „Ano, ale tohle nikdy neudělala“ hrozím se. „Pojďte dál třeba se rádi seznámí a dají pokoj“ nabídne mi. V tu chvíli mi ztuhnou nohy. „TO nejde, musím domů“ začnu koktat. AKéza mi to však nedovolí, takže i přes protesty těch dvou mě nakonec k nim donutí. AKéza se okamžitě rozběhne za Nerem a já následuji pani Královou domů. „Jsem Králová“ představí se mi na chodbě. „Dobrý den já jsem Natálie“ podám ji ruku. Zavede mě do obývacího pokoje, který je dvakrát větší než náš. „Máte to tu hezké“ pochválím jim to a sednu si co nejblíže ke krbu abych rozmrzla. „Dáte si kávu nebo něco jiného“ nabídne se. „Dám si čaj, prosím“ odložím si oblečení. Jakmile dovaří čaj a kávu pro sebe posadí se vedle mě. „Ono se řekne na psy a já mám takové problémy i se synem. Je jako posedlí od rána pořád nadává a je vzteklý, ale když se ho zeptám jestli není zamilovaný jen mě setře pohledem“ usměje se. Nevím co na to říct, přijdu si tak děsně když vím že před chvilkou jsem jim strkala peníze do schránky a teď tady sedím a piji čaj. „Mami venku lítá cizí pes a málem mi natrhl zadek“ přiřítí se do obývacího pokoje Marek, když mě uvidí ztuhne. „Ano je to téhle slečny přestav si šla okolo nás a jejich pes se chtěl mermomocí seznámit s naším Nerem tak jsem jí pozvala dál, aby venku nemrzla“ usměje se. Chudák nemá ani tušení oč tady jde. „Radši už půjdu je pozdě na návštěvy“ omluvím se a vstanu. „Jistě ale klidně občas Akézou přijď říkala jsi že bude brzy hárat tak by z toho mohly být štěňata.“ Jen tiše přikývnu a odejdu do chodby. „Já jí vyprovodím“ zmůže se konečně na slovo Marek. „Dobrá dodělám večeři“ souhlasí a podáním ruky se rozloučí. Marek vyjde tiše před dům a až tam se rozpovídá. „Netvrď mi že jsi šla jen tak“ osopí se na mě. „Máš pravdu nesla jsem ti ty peníze a nějak jsem se tu zasekla no“ rozhodím rukama a zkontroluje jestli nás nikdo nepozoruje. „Aha, tak si je zase vezmi nechci žádné milodary“ zasyčí nenávistně. „Nechci“ odmítnu a připnu Ak vodítko. „Jdeme“ zakřičím až se skrčí ona i Nero. „Můžu se nějak bránit“ zeptá se mě u dveří Marek. „Nechci slyšet vysvětlení nepřišel jsi to je jediné co vím a na čem sejde“ odmítnu ho už podruhé. Marek mě chytne za bundu a přitáhne k sobě. Z očí mu metají blesky. „Vezmi si ty peníze a nevnucuj se“ upozorní mě. Rozpřáhnu se a vrazím mu facku takovou až se Ak rozzvučí asi myslí že někdo ubližuje mě. „Tohle si nezvykej nejsem děvka nebo co si o mě myslíš“ upozorním ho a táhnu AK pryč. Otočím se jen jednou a vidím ho tam pořád stát, má prostě co chtěl.
Cítila jsem se jako zpráskaný pes i když to muselo takhle dopadnout od začátku mrzlo mě jeho chování víc než cokoliv jiného. Vídat ho na chodbě nebyl zrovna med, zvláště když mě propaloval pohledem. Nečekala jsem, že mě to tak vezme a byla jsem nepříjemná jako blázen jak mi bylo řečeno jak ve škole tak doma. Takže jsem trávila radši většinu času v parku s Ak. Ta mi alespoň nic nevyčítala.
Jednou jsem šla o chvilku později a potkala jsem paní Královou. „Ahoj Nat“ pozdravila mě nadšeně a naši psy se od sebe opět nemínily hnout. Proto jsme sedli na lavičku a povídali si. „Jak se máš povídej“ zeptala se jako by to byla moje kamarádka. „Jde to ale mohlo by to být o trochu lepší“ vzdychnu si. „Vy mladí jste děsný jen vám něco jednou nevyjde a už to vzdáváte a necháte okolo sebe problémy jen tak proplavat, než aby jste se s nimi poprali“ naštve se. „Já ale nevím jak svoje problémy řešit. Jak by jste řešila to když vás někdo pozve na rande vy přijdete čekáte na něj jako a on nepřijde. Pak vám ještě vpálí že jste dívka lehkých mravů“ zeptám se a čekám na odpověď. „Jo máš pravdu od Marka to nebylo fér, ale mohla jsi ho nechat to vysvětlit“ usměje se. Zarazím se takže ona ví o čem mluvím. „Divíš se moc“ pohladí mě po rameni. „Ani ne“ odvětím a chci odejít. „Proč za ním nezajdeš a nepromluvíte si“ navrhne. „Není o čem nechci slepovat něco co ani nebylo“ umíním si. „A co proč teda něco nezačít. Jste jako palice oba dva. Tomu to říkám celé dny od té doby kdy mi to povyprávěl ale ne. Palice dubové“ naštve se. „Nechte to být“ poprosím ji a i s Ak odejdu domů.
Má pravdu jsme palice oba a ani jeden nechce ustoupit a to se máme dát dohromady, to by byl vztah na facku. Přehrávám si však její slova v hlavě a přemýšlím proč jí to řekl. „Natálie je máš tu poštu“ zavolá mě máma. Pomalu vyjdu z postele kdo mi co může chtít. Překvapí mě bílá obálka nenadepsaná. „To je divné co“ všimne si mamka toho že si jí prohlížím. „Jo“ odvětím a zalezu zpět do pokoje. Jakmile je otevřu pochopím podle lístku uvnitř. ASI JE FAKT NA ČASE SI PROMLUVIT CO? USTUPUJI TEDY A OMLOUVÁM SE. POKUD PŘIJMEŠ JO TAK PŘIJĎ VEN TEĎ. Čtu to stále dokola a postupně s každým slovem se oblékám.
Jakmile vyjdu hledám ho očima a pak ho zahlédnu sedí pod sušákem a usmívá se. Jakmile mě zahlédne vstane a jde ke mně. „Promineš mi to“ zeptá se tiše. „Podle toho co?“ zeptá se já. „Asi hlavně to s těmi penězi nemyslel jsem to tak a nechtěl být zlý“ omluví se. „Beru“ souhlasím a zařadím se po jeho boku. „To máma?“ zeptám se. „Jo je děsná jak mi pořád něco dohazuje“ rozčílí se. „Náhodou je správná“ omluvím ji. Usměje se ví o čem mluvím asi mu do hlavy cpala to samé co mě. „Začneme znovu“ řekneme oba naráz a poté vybuchneme smíchy. „Teď by měla radost konečně jsem dospěli k rozumu“ usměji se. Souhlasí a pro ten sladký začátek mě vezme za ruku a já se nevytrhnu proč?