Bittersweet

Seděla tam a koukala do světla žárovky. Lustr přitahoval její zrak a ona apaticky hleděla ke stropu. Schoulená v rohu zády opřená o topení. Hlavou se jí honily vzpomínky. Ty momenty, které už tolikrát pohřbila. Zase se vyhrabaly na povrch a strašily ji. Ani netušila jestli se jich chce zbavit. Posilněna alkoholem odhodila pslední zábrany a konečně promluvila. Poprvé a naposled. Po roce to před někým říct nahlas. Byla opilá a nepřipadalo jí to jako nejhorší nápad. Přitiskla se k žebrům topení a konečně promluvila.
"Víš, tenkrát i když sme prohráli, nevadilo nám to. Objal mě. Bylo to zvláštní a nečekaný. Překvapil mě.... Mile." Hleděla do žárovky a povídala. Dívka naproti, sedící na kraji postele, ji asi moc nechápala, ale poslouchala.
"Víš, že je to už rok? Před rokem. Poprvé mě objal." Kolem proběhlo kotě a dívka se za ním otočila.
"Byl sníh a spadli jsme do něj. A leželi jsme tam spolu a já se za něj schovala, aby mi sníh nespadl za krk." Usmála se a zavzpomínala. Cítila kolem sebe ten chlad. Cítila jeho vůni. Smysly povzbuzené alkoholem. Prázdná láhev v rohu. Kočka vyskočila na postel.
"Myslíš si, že jsem divná, že? Že se na to nevykašlu po roce. Že nad tím přemýšlím..." Jazyk se jí pletl. Skelný pohled upřela na ni. Z palce stáhla prstýnek a sevřela jej v dlani. Přitáhla kolena až k bradě a opřela se o topení. Teplo a bezpečí.
"Ono to nejde. Pořád ho vidím. Kdyby tenkrát něco řekl, kdyby to tenkrát skončilo dřív..." Pevně zavřela oči. Jakoby doufala, že to všechno zmizí. Všechno a nic. Uvnitř se jí to odehrávalo znova a znova. Každý pohled... každý dotek... Tam v rohu na zemi. Žárovka blikla. Kočka ležela na posteli.
"Já vím... Chápu tě." Promluvila konečně i ona. S klidným hlasem. Nic jen vzpomínky a její hlas. A kočka se zelenýma očima ležící mezi polštáři. Zachumlala se do kabátu. V hlavě jí zněla ta pomalá opuštěná píseň.

...Leave me out with the waste...

"Odešel beze slov..." Apatie. Už zůstala jen ona a tenhle pokoj a ta kočka v polštářích. Stále viděla jeho tvář, když se spolu vraceli městem. Hladil ji po ruce... měl u toho zvláčstní výraz. Cítila se tenkrát tak šťastná. Naposled.

...This is not what I do...

"Věděla jsem, že se to stane... Ale netušila, že tak brzo. Tehdy ještě došel a objal a pak byl konec..." cítila jak ji drží kolem ramen. Ty poslední dny. Poslední dny, kdy se cítila v bezpečí.

...It´s the wrong kind of place...

"Teď tady sedím v rohu a mluvím nesmysly. Promiň. Nechtěla jsem se tady zpovídat." Zklamaná sama sebou, že to nechala dojít tak daleko. Ta prokletá láhev v rohu. Láhev s poslední kapkou. Hořká chuť na rtech. Ruka v křeči s prstýnkem.
"To nevadí. poslouchám Tě." Seděla naproti ní a dívala se na ni.

...To be thinking of you...

"Vídám ho až příliš často..." Denodenně... Beze slov. Další, kdo se jí prošel životem a beze slov zmizel.

...It´s the wrong time...

"Rok... Rok. Je únor. Loni v únoru. Bylo to. Zima. Dal mi prstýnek... Ale já už ho nechci." Odhodila jej stranou. Odkutálel se pod křeslo. Nosila ho už dlouho. Bylo toporpvé co s tím takhle chtěla skoncovat. Bittersweet.

...For somebody new...

Položila hlavu do kabátu, který pevně držela. Zrak jí sklouzl na prstýnek pod křeslem. Zaser je zavřela. Když je otevřela znova, na tváři se jí zaleskly slzy... Nikdy nedovolila nikomu vidět jak pláče. Známka slabosti. Šklebící se láhev v rohu. Alkohol spalující její tělo. Spal srdce!

...It´s a small crime...

"Ne! Neobjímej ten kabát. Neplač!" Přišla k ní a objala ji. Pevně. "Jediný do čeho budeš plakat je moje mikina."
"Nechci, abys mě viděla plakat... Ne..." Vzlykání naplnilo místnost. Tam v rohu. Jakoby s pláčem odešlo všechno.
"Nevidím, neboj." usmála se a zakryla si rukama oči. Na slzami zalité tváři se úsměv objevil také. Černé potůčky. Rozmazaná řasenka. Malá dívka sedící v rohu. Kočka se protáhla. Pravý přítel nabídl rameno. Lahev spadla...

And I´ve got no excuse

Nic. Svět kolem. Alkohol v žilách. Rozmazané oči. Jeho polibek zmizel z její mysli.
"Dneska je pěkně." S úsměvem a posledními slzami... Kočka jí olízla ruku...