Poslední objetí

Stál tam ve tmě. Naprosto klidný a s úsměvem na rtech. Nikde nebylo žádné světlo a přesto ho dobře viděla. Opíral se o zábradlí a pozoroval zasněžené okolí. Dívala se jak si povídá s někým dalším. Přišla ještě o kousek blíž. Druhý mladík se na ni otočil a usmál. Získala trochu odvahy. Ten mladík na ni mrkl a odešel. Zmizel pryč. Zůstala tam jen ona a on. Kolem sníh. A jinak nic. Žádný hluk. Jen tma a bílé střechy domů. Přidržela se zábradlí a pomalu s hlavou skloněnou přicházela k němu. Dlouhé zvlněné vlasy jí padaly do obličeje a ona se bála podívat na něj. Přemýšlela proč to chce udělat a vlastně a ani nevěděla co chce udělat. Cítila se jako opilá. Jako by jí něco stouplo do hlavy a znemožnilo jí to racionálně myslet. Cítila jak jí vločka spadla na tvář a na horké tváři se rozpustila. Stékal a ona najednou nevěděla, jestli to není slza. Stiskla zábradlí a přišla za ním. Vítr si pohrával s jeho tmavými vlasy. Na okamžik chtěla couvnout. Utéct. Něco uvnitř se vzepřelo proti zbytku logiky a zabránilo jí v tom. Zabránilo jejímu strachu. Studu.
Opřen zády o zábradlí hleděl před sebe a ona se mu vetřela do výhledu. nevěděla jak se to stalo, ale stála už tak blízko, že cítila jeho dech a téměř i tlukot srdce. Zničehonic mu položila hlavu na hrudník a poslouchala, jak se chlopně svírají. Objala ho silně, snad aby ji nemohl opustit, a zabořila hlavu hluboko do jeho košile. Nikdy mu nebyla blíž. Trvalo to snad celou věčnost co tam stála a vlasy jí poletovaly kolem obličeje a vločky tomu dodávali ten známý závan klišé. Vločky ve vlasech. Milovala je. A byly tu zase. Poletující vlasy, poletující vločky, ON, ONA, a jinak nic. Po chvíli, kdy tam jen tak stál a stále nechápal, co ta malá vlastně chce, položil své ruce na její ramena a přitáhl ji k sobě ještě kousek blíž. Ten malinký kousek, který zbýval. Ten kousek, kterým mohla proletět jen malá sněhová vločka. Pevně ji sevřel v náručí. Věděla, že to není proto, že by bez ní nemohl být... Ale přála si to. Vypadalo to už spíš jen jako gesto. Soucit. Jeho studený pohled. Koukal do dálky a ona konečně měla to co jí chybělo. To co potřebovala. Jeho objetí. Stáli tam spolu snad tři hodiny. Nebo alespoň jí to tak přišlo. Byla to její vysněná chvíle. Doslova. Slastně zavřela oči. Hladil ji po zádech. cítila každý dotek. Cítila jeho chladné ruce na své horké kůži. Malými nehtíky zlehka zaryla do jeho zad. Překvapilo ji s jakou jemností se vryly do jeho zad. Přejela mu rukou po holých zádech. Každý dotek na nahé kůži ji nutil do úsměvů... a očí zalitých slzami. Přejela mu po páteři a cítila jak tenká kůže obepíná štíhlé tělo. Připadala si jako by se jí prohloubily všechny smysly. Cítila všechno tak výrazně. Silně a nepochopitelně. Stáli tam v objetí nazí a sníh pokrýval jejich těla.
Tahle idylka, tenhle sen, trvalo by to snad ještě déle. Ale stalo se to co se stalo vždycky. Kdykoliv, kdy byla s ním, kdy štěstí donutila její smysly zešílet. Pustil ji. Pád do tmy. Nikde nic. Nicota? Prázdno... Všechno stejné, ale díra po něm. Nebyl tam. Odešel. Beze slova ji opustil a nechal ji tam. Stála u zábradlí nahá a pozorovala zasněžený svět. Začal se rozpouštět. Bořit se jí. Padla na kolena a po tváři jí tekla rozpuštěná vločka... Ne. Tohle nebyla vločka. Slzy. Tekly jí slzy po tváři a padaly na zem, kde tvořily jezero s tím rozpuštěným sněhem. Klečela uprostřed jako na ostrově. Ostrov Nicoty.
Světlo. Probudila se. Sedla si na postel a zmateně se rozhlížela. Budík ukazoval 3:24 a lampa vedle ní ještě svítila. Zhasla ji a stočila se do klubíčka. Prohrábla si vlasy a zachumlala se do peřin. Jediné co jí zbylo ze snu, byly zaschlé slzy na tváři. Asi začla nenávidět tyhle svoje sny. Nevěděla co si už o nich má myslet. Připadalo jí, že se nemůže dostat zpět do reality. Vždycky se vrátila zpátky do snu. Žádný už nekončil happyendem. Byla to smyčka. Jako zaseknutá páska vracející jen jednu, jedinou část. Tu nejbolestivější. Pád do Nicoty... Poslední objetí a sbohem.