Den...

To ráno nebylo jako jiná rána. Už proto, že se probudila přehnaně brzo, do tmy.

Za oknem spatřila jemný sníh, který se k zemi spustil až s nocí, protože večer tam ještě nebyl. Viděla též prvního ranního cyklistu. Vysokého muže na malé skládačce, která vypadala, že se pod ním brzo složí...

Chvíli si ještě prohlížela siluety růží na okně, kterým lampami protknutá tma dávala tajuplnou krásu a pak opět usnula.

Spěch na autobus... Dvě malá potkaní tělíčka se třesou, aby se zahřála. Jedno velké tělo funí, aby se ochladilo. Zvuk odhrnovače krájí ranní ticho. Ti tři udělali krok stranou, aby tak vůz elegantně minuli a sotvaže projel, zařadili se zase zpět. Čímž dostali nečekanou sprchu posypové soli na kabát.

Zamířili ještě na úřad. Cestou zaslechli klení pána: "Ale di do...", které snad nepatřilo jim, též potkali oblíbenou paní Drbnu, která si sice dvou nevšimla, zato měla zvědavou otázku.

Na náměstí kleli pro změnu oni, tedy spíše ona, protože to klouzalo jako na tobogáně! Fuj!!!

---------------------------------------------------------

Večerní vůni kazila špatná nálada. Do autobusu se vlekla naprosto znechucená a naštvaná a ti dva cítili, jak se její hruď křečovitě svírá zadržovaným pláčem. I kdyby chtěli, nemohli pomoci, ale ona se k nim stejně tiskla a dál pískala ty svoje nářky a stesky.

Pod koly autobusu šuměla vlhká silnice. Ale nikdo z těch tří to nevnímal.