V rytmu salsy do všudypřítomné osamělosti - druhá část

Druhá lekce

"Takže já se hned na začátku musím omluvit – minule jsem zapomněl na takovou podstatnou věc – my každý týden v úterý pořádáme takzvanou "open class", odehrává se to v klubu John cafe tady přes ulici. Je to od osmi a může tam přijít kdokoliv, lidi z ulice to stojí sto korun kdežto vás to bude stát jen padesát – kvůli tomu vám na konci dnešní lekce rozdáme takovou legitku, kterou tam ukážete a oni vám tu slevu dají. Jde o tohle – můžete tam zužitkovat svoje dovednosti. V úterý se tam tančí salsa a budeme tam my s Helenkou a ty, který to tančení prostě baví a chtějí si to vyzkoušet v reálu, mimo tyhle stěny. Rozhodně byste se tam měli někdy ukázat, protože bez tréninku to zapomenete a tenhle kurs vám bude k ničemu. Je to sranda, je tam vždycky dost lidí, hezká muzika, jednou za uherskej rok i živá kapela, takže se stavte. Od osmi, každé úterý. A teď přejděme k lekci."

Viktor ihned věděl, že open class bude příležitost pustit se do hovoru s Helenou.

Kristýna přemýšlela, jestli se má Viktora zeptat, jestli by s ní na open class někdy zašel. Bylo jí ale jasné, že se vůbec neznají a skutečnost, že na sebe zbyli, z nich nedělá přátele. Ráda by se ale téhle akce zúčastnila – tanec jí zatím bavil a kde jinde ho užije? A přece sem nechodím zbytečně.

"Co děláš za práci?" zeptala se Týna, aby řeč při tančení v páru nestála.

"Sedím v bance."

"Hm. Baví tě to?"

Viktor si odfrkl. "Ne. Ani trochu. Co ty?"

"Manažerka cestovky."

"Páni. To je dobrej post...na to kolik ti je," vyklouzlo z něj.

"Ty víš kolik mi je?" usmála se záhadně.

"Tipuju," přiznal. "Tak okolo dvaceti." Schválně předpokládaný věk snížil, ale přece neřekne "pod třicet je ti určitě".

Zasmála se. "Nešplhej. Je mi sedmadvacet."

"Šikovná."

"Ale, měla jsem štěstí. Hned po škole jsem zůstala tam, kde jsem měla brigádu. Bejvalá šéfka šla na mateřskou a já tam byla jediná s diplomem."

"Ale tak asi to zvládáš, když tam jsi furt."

"Jo. To jo. Hele, nešel bys někdy na tu oupn klás?"

"No můžem. Teda zejtra nemůžu, ale možná příští tejden?"

Týna se usmála. "Tak jo, to bude fajn. Jako víš co, ať to trochu užijem. Když nám to tak jde."

Viktor přikývl. Sám si myslel, že jim oběma salsa skutečně jde.

Když všichni účastníci kursu odešli, seděla Helena a Miloš na baru. Helena dopíjela Redbull s vodkou a Miloš gin s tonikem.

"Hele, víš jak je ten pár, jak na sebe zbyli."

"No jasně."

Miloš se zasmál. "Ty se fakt hledali. Oba jsou úplně mimo. Ale úplně."

Helena se zasmála. "No taky jsem je dneska furt opravovala."

"Otravovala?"

"To taky." Helena si povzdechla. "Mně se nechce zejtra do práce. Já vím, že jsem naivní, ale chtěla bych dělat jenom tohle. Od rána do večera."

Miloš se zasněně usmál. Líbilo se mu na Heleně, jak tanec bere vážně. Dneska se většina lidí za naivní a bláhové představy stydí, ale Helena ne. Moc dobře věděla, že tímhle by se neuživila. Moc si ale přála, aby mohla dělat jen to, co jí baví.

"Třeba se jednou dočkáš," nadhodil.

"Bude mi třicet, pak čtyřicet."

"Ježiš je ti dvacet pět," zasmál se Miloš. "Neblázni holka."

"Já vim," usmála se mile. "Jak se má Bětka?"

"Dobře."

"Mezi váma všechno ok?"

"Jo.Dobrý. Co Petr?"

"Včera si odvez poslední věci. Ale dobrý, docela v klidu. Jenom...člověk si na něco zvyknul a teď je to pryč, takovej nezvyk. A zejtra do tý zasraný práce."

"Já se ti divim že to děláš, když to tak nesnášíš."

"Prosimtě, co já bych mohla dělat jinýho."

"Nech toho!" okřikl jí Miloš. "Víš, že tohle jsou jenom blbý kecy. Seš dobrá holka, šikovná, pracovitá. Jenom si prostě měla smůlu. A já věřim tomu, že máš na víc."

"No se základkou nevim."

"Ale vždyť víš, že o tom to není. Já tě nerad vidím nešťastnou."

Helena se usmála a pohladila Miloše po ruce. "A tak víš co. Jednou nahoře, jednou dole. Jako v sexu."

Miloš se zasmál a dopil drink. "Chceš hodit domů?"

"No děkuju, copak jsi neviděl ty spoty? Nemyslíš, zaplatíš," usmála se.

"Viděl, ale nikde tam není, že po jednom drinku člověk nabourá."

Helena se protáhla a slezla z barové stoličky. "Tak jo. To budeš hodnej. Nějak se mi nechce do emhádéčka."

"Se ti nedivim."

Překvápko

Miloš zastavil na semaforu. "Hele já vím, že to asi nepřijmeš, ale co kdybys dělala u nás?"

"Dík. Ale máš pravdu, nepřijmu. Cejtila bych se jak protekční dilinka."

"Ale to je zbytečný. Nikdo by to tam nemusel vědět, že se známe."

"Aha," usmála se Helena. "A jak bys jim vysvětlil, že pro tebe dělá holka se základkou?"

"To by se nějak vymyslelo. Teda, já o tom uvažoval."

"Fakt," usmála se vděčně Helena. "To seš hodnej. Ale fakt ne, vždyť tam to neni tak špatný, žádná zodpovědnost...fixní plat."

"Jo, deset a půl."

"Hrubýho," zasmála se Helena. "Ale tak víš co, dá se. To jenom že když to srovnáš s tancem, tak je to prostě ten největší vopruz na světě. Kdyby do toho krámu aspoň někdo chodil."

"Buď ráda. Nebo ty se snad v těch krámech co prodáváš vyznáš?"

Helena pohlédla z okýnka na tmavou Prahu. "No...ani ne. Ale tak nemůžeš chtít po holce, aby se vyznala v luxech a takovejch věcech. Ale tak vždycky někomu nakukám, jak je tohle super značka a tohle bezva výrobek a je to."

"Jasně." Blikla zelená, Miloš vjel na křižovatku a zabočil doleva. Jeli asi minutu v tichu, potom zastavil u chodníku.

"Díky moc. Hele tak zejtra a open class."

"Jasně Helčo, měj se."

Helena vyšla ta dvě patra pěšky a zasunula klíč do zámku od své garzonky. Dveře byly odemčené. Petr?

Vstoupila dovnitř. "Petře?"

"Jo, jsem to já."

"Co tady děláš?" Helena se ani nezula a už stála v jedné ze dvou místností a sledovala svého expřítele, jak sedí na gauči a píše smsku. Vzhlédl k ní a všiml si útočného výrazu v její tváři.

"Přišel jsem si pro televizi, ale tys nebyla doma, tak jsem počkal."

Helena nechala svést kabelku z ramena na zem. "To myslíš vážně?"

"Jo. Vždyť je moje."

"To nemyslím. Ty mi vtrhneš do bytu, když tady nejsem?"

Petr se zatvářil dotčeně a raději se vrátil k psaní zprávy. "Ježiš, vždyť jsem tady byl pečenej vařenej."

"Jo. Byl. Teď ale nejsi. Tak mi laskavě vrať klíč...a vůbec, sakra, proč si nenapsal nebo nezavolal?"

"Jsem byl tady kousek, tak mě to napadlo. Takovej náhlej nápad. Sory."
"No to teda hovno sory," naštvala se Helena, přistoupila k Petrovi a vytrhla mu telefon z ruky. "Můžeš laskavě přestat psát? Jako co to je? Seš normální?"

"Ježiš co vyšiluješ?" postavil se Petr, poodešel k televizi a vypojil jí ze zdi. "Dřív sem tu taky byl, kdyžs nebyla doma."

"Ale tak to je snad doprdele něco jinýho, ne?"

Petr si povzdechl. "Hele nech toho, o nic nejde."

Helena si odfoukla a promnula si čelo. Petrův telefon hodila na gauč a sledovala člověka, kterého ještě nedávno milovala, jak si bez nějakých servítek balí televizi, kterou si před rokem koupili. Společně.

"A já se bála, že ten náš rozchod proběhne v pohodě," pronesla ironicky.

"Vždyť to je v pohodě."

"No jasně."

Odešla do kuchyňky a postavila vodu na kafe.

"Uděláš mi taky?"

Pohlédla na Petra, protože nevěřila vlastním uším. "Petře, teď si děláš srandu nebo..." rozesmála se, protože jí Petrovo chování přišlo naprosto absurdní.

Petr se jí podíval do očí a rezignovaně přikývl. "Fajn. Tak já se omlouvám. Já jenom myslel, že...nevím, že jsme oba v pohodě."

"Já jsem v pohodě, jenom nechápu, jak můžeš nechápat, že jsem překvapená, když strčím klíč do zámku a zjistím, že je odemčeno. A že doma na mě čeká můj bejvalej, kterej se ani neobtěžuje napsat mi zprávu o tom, že si bere naší televizi."

Chyba, došlo Heleně. Rozhodně nechtěla Petrovi vyčítat to, že si bere tu televizi. Protože jí bylo úplně šumák, že jí tenkrát kupovali napůl. Bohužel jí to vyklouzlo a nešlo to vrátit.

"Cože?" Petrovi mále vypadly oči z důlku v nehraném údivu.

Helena zvedla obě ruce dlaněmi namířenými k němu. "Promiň, to byl přeřek. Hele tak si ten krám sbal a prosím odejdi, mám zejtra práci a potřebuju se vyspat."

Petr přikývl, popadl televizi a odkráčel. Helena se opírala o kuchyňskou linku dokud neslyšela bouchnutí dveří.

Klíč!

Došlo jí, že Petr má stále klíč od jejího bytu. Když to na něj chtěla zařvat ode dveří, všimla si, že klíček leží na stole. Posadila se na gauč a hleděla na prázdné místo po televizi. Voda už se dávno dovařila, ale Helena jen seděla a střídavě v duchu a nahlas klela. Přemítala nad tím, jestli se Petr ve vola změnil nebo jestli byl vůl vždycky, jen ona si toho nevšimla.

Povzdechla si a složila hlavu do dlaní. Nebrečela, za to jí ten hňup nestál.
Už aby byl zejtřek večer.