A už je to zase tady

A už je to zase tady. Každoroční dvoutýdenní maratón hádek, nedorozumění a křiku začíná. V rychlosti ještě dobaluji věci nutné k přežití. Zaprvé špunty do uší, zadruhé krabička antidepresiv a ibalgin a zatřetí samozřejmě nutná dávka deseti knih. Teď už zbývá jen nabalit božskou trpělivost a můžeme vyrazit. Letos bude bohužel nepřítel několik dní v přesile, ale snad to zvládnu. Ptáte se, kam že to vyrážím? Vojenský výcvikový tábor to sice není, ale i tak posuďte sami, jet na…
„No tak, Aleno, už sis zabalila tunu knih, tak můžeme vyrazit?“ vytrhne mě z mého zamyšlení hlas matky.
„Ale jo no, vždyť už jdu,“ s povzdechem se naposledy rozhlédnu po svém milovaném pokoji, dám si baťoh na záda a poslušně se šourám k autu, které již praská ve švech pod tíhou rodinných zásob.
„Tati, ještě jeden baťoh,“ předávám otci další zavazadlo.
„Vy si snad myslíte, že to auto je nafukovací. Kam myslíš, že to asi dám?“ Vzteká se táta při procesu skládání tašek a baťohů do kufru.
„Nevím, ale na střechu radši ne, mám tam noťas.“ Hodím po něm zářivý úsměv a už si to šupajdím na přední sedadlo auta, než mi přistane jedna za ucho. Teď máme chvíli čas. Takže, jak jste již možná zaznamenali, jedu na rodinnou dovolenou. Hurá! Třikrát sláva, vyvěste prapory a natáhněte červený koberec. No, co už nadělám, jedna věc mě ale opravdu děsí, a to nepřítomnost mé starší sestry Věry. Naštěstí bude strana dětí v oslabení jen 5 dní. Rychle vylovím diář a zuřivě odškrtávám první den.
„Kde máš matku?“ s těmi slovy si vedle mě sedne táta za volant.
„Nevím, nejsem její máma,“ prohodím přidrzle. My o vlku a máma už si sedá na zadní sedadlo.
„Tak můžeme vyjet? Máte všechno? Jste zapásané?“ projde táta obvyklý seznam otázek.
„Já nevím, jestli ještě nebudu potřebovat na záchod,“ začne na mámu působit klasická cestovní nervozita.
„Tak se rozhodni, ať můžeme vyrazit,“ řekne táta s povzdechem.
„No tak jo můžeme, když tak mi někde zastavíš viď?“ zaúpí mamka.
A tak vyrážíme. Na první zapomenuté věci si vzpomeneme na okraji Brna. Další přicházejí v pravidelných několikakilometrových intervalech. Ale u všech se shodneme, že nejsou životně důležité. No uznejte sami, stativ na fotoaparát, loupačka na brambory, červený otvírák na konzervy a sestřin plyšový hroch. Pravda je, že Věrka by v případě hrocha jistě nesouhlasila. Nakonec po několika nesprávných odbočkách a padesáti naprosto zbytečně projetých kilometrech dorazíme k chatě v jižních Čechách.
Opravdové dobrodružství ale nastalo až čtvrtý den pobytu, když jsme se s mámou vydaly na houby. Na to, co se mělo stát, mě bohužel nikdo nemohl dostatečně připravit předem. A tak jsem dostala od tatínka vysílačku (jeho nová hračka), abychom byli v „neustálém“ kontaktu. Myslím, že místo vysílačky mi spíš měl dát pepřový sprej, ale nebudu předbíhat událostem.
Slunce ten den pálilo a po zádech mi stékal studený pot. Otec každých pět minut zkoušel svou vysílačku, která vydávala děsivě houkavé zvuky. Po hodině cesty v tom nesnesitelném parnu jsme konečně našly první les, ve kterém jsem děkovala bohu za tu trochu chládku a osvěžení. Vřele doporučuji brát s sebou pití, jelikož je nevýslovná nezodpovědnost ho nemít.
„Už mám prvního hříbka, podívej,“ cpe mi máma s úsměvem houbu prolezlou červy před nos. No nádhera. Houbaření mám sice ráda, ale v porovnání s mou matkou jsem žabař, který najde leda houby s octem.
V lese bylo příjemně až na odporné pavučiny, jenž se rozprostíraly mezi větvičkami jehličnanů a neustále se mi lepily na tělo. Pod nohama mi tichounce zapraskalo při každém kroku. Během chvíle jsem zjistila, že nikde nemůžu najít mamku.
„No jo, klasika zase někam zapadla pro velký houby,“ se zaúpěním jsem se vracela pokud možno alespoň z části stejnou cestou. Dusno už i v lese začínalo být nepříjemné a v krku mi podivně vysychalo.
„Au,“ s bolestným syknutím se otočím po příčině toho palčivého pocitu. Na pravém rameni se mi zrcadlí krásný krvavý šrám. Jako bych to neříkala, ty odporné trčící větve. Z kapsy pohotově vytáhnu kapesník a otřu si z ramene krev. Znovu syknu bolestí, protože rána odporné pálí, takže mi vypadne z ruky kapesník.
„Ach, jo měla bych dostat metál za nešikovnost,“ opatrně se pro něj ohnu, tak abych se znovu neporanila o další z milionu větví, nebo aby na mě nevlezl nějaký odporný pavouk. Ruka zvedající kapesník se mi zasekne uprostřed pohybu. S děsem v očích pohotově ucuknu a okamžitě upadnu. Přede mnou leží kámen. Rudý kámen. Nepochybně rudý od krve, ale tak divně. Prudce se začnu rozhlížet všude kolem sebe.
Slunce najednou pálí mnohem ostřeji. Sucho v krku je k nevydržení. Všude slyším divné šustění a cítím, jak prudce mi pulsuje krev ve spáncích. Okolo mě je pusto, ale takové, které předznamenává něco mnohem horšího. Najednou vzhlédnu k cestě, která prochází celým lesem. Stojí na ní auto. Auto? Bože, co tady dělá auto? Začíná mi ubývat vzduchu v plících. Je to žlutá stará škodovka, nevím co přesně, v autech jsem se nikdy nevyznala. Má otlučenou kapotu, ale nikde v okolí žádná živá postava.
Prudce se zvednu nedbaje ničeho a vydávám se směrem, kde jsem snad zanechala svou mámu. Srdce mi buší tak prudce jako nikdy. Nedokážu vnímat, jestli mi ostré paprsky pronikající skrz stromy brání v rozhledu, nebo jestli se v lese setmělo. Do očí se mi pomalu derou slzy. Moje nervy už jsou naprosto ztracené.
Najednou se lesem rozlehne hlasité houkání. Leknu se a prudce otočím. Až poté mi dojde, že to byla vysílačka, kterou mi dal táta, než jsme se vydaly na ty prokleté houby. Rychle zmáčknu tlačítko v naléhavé odpovědi, ale nic se neděje. Jak typické, vysílačka sem nemá dosah.
„Haló, je tu někdo?“ uslyším mužský hlas. Ruce se mi divoce třesou a nejraději bych se na místě rozplakala. Co jsem komu udělala, že zrovna já musím být v tak příšerné situaci. Rychle se schovám za nejbližší stromy a snažím se nedýchat.
„Haló, tak je tu někdo? Jsi to ty děvče? Máme tvou maminku. Vzkazuje ti, ať se o ni nebojíš.“ Po tvářích mi tiše stékají slzy. Tohle se nemělo stát. Nejsem ale dost odvážná, abych vyšla zpoza stromu, a tak tam jen stojím a civím do prázdna. V hlavě mi tak nepříjemně hučí. „Dala bych si ibalgin,“ napadne mě bláhově. Během chvíle odezní kroky v dáli a já si alespoň trochu úlevně oddechnu.
Lehce našlapuji, abych vydala pokud možno co nejméně hluku, a vydávám se směrem, odkud přišel ten muž. V hlavě mám naprosto prázdno. Vysílačku jsem okamžitě vypla, aby mě neprozradilo to její neuvěřitelné houkání. Za chvíli jsem došla k malé mýtině. Věci, které se zde udály, by raději měly být navždy pohřbeny, ale přesto ať se konečně dozvíte, jak bolestnou ztrátu jsem utrpěla.
Prázdně jsem zírala na scénu před sebou. Byla tam. Moje maminka tam ležela natažená na zemi na nějaké otřepané dece. Byla asi bavlněná. Mamka měla vždycky ráda bavlnu. Celá deka byla pokryta malými a velkými kruhy. Nevím, s tím by ona nesouhlasila, měla vždycky radši kostečky. Střapce, které vyčnívaly z celého obvodu deky, by se jí ale určitě líbily.
Pomalu jsem vzhlédla k obloze. Náhle mi přišla podivně prázdná, sice přibyly mraky a slunce již zdaleka tak nepálilo, ale já cítila podivnou prázdnotu. Zvolna jsem vyšla ze skrytu stromů přímo k mámě. Najednou to bylo všechno tak podivně jednoduché. Teď už vlastně na ničem nezáleželo. Klekla jsem si vedle ní. Někdo mi položil ruku na rameno. Nevím, kdo to byl. Nezáleželo na tom. Seděla jsem tam, měla zavřené oči a pomalu tiše dýchala jako bych ji nechtěla vzbudit.
„Alenko, co se děje? Co to máš na ruce? Ty jsi spadla?“ cizí hlas mě vytrhl z mé letargie. Až teď se pořádně rozhlédnu po okolí.
Jsou tu přesně tři lidé. První je žena, tak kolem čtyřicítky s vráskami kolem očí a sytě rudými vlasy. Ta sedí na dece naproti mně a mile se na mě usmívá. Další je muž, ten který na mě volal v lese. Může mu být tak padesát, má sportovní postavu a černý knír. Vypadá děsivě, avšak jasné modré oči, které se na mě smějí, ukazují, že to bude dobrák. No a třetí osoba leží na dece. Moje drahá máma. Vypadá dobře až na obvázanou nohu. Vidím dřevěnou desku, která vykukuje zpod obvazu. Překvapeně k ní vzhlédnu s otázkou v očích.
„Spadla jsem v lese a rozrazila si koleno. Moc ošklivě to krvácelo, ale naštěstí jeli kolem tady Marta a Pavel.“ S těmi slovy na ně kývne hlavou.
No jistě, ten kámen od krve a auto to bude jejich. Všechno začínalo dávat smysl.
„Marta je lékařka a tak mi tu nohu hned ošetřila a zafixovala. Chtěli mě vzít do nemocnice, ale tebe jsme nikde nemohli najít.“
Stále sedím v šoku a vyjeveně koukám z jednoho na druhého. Nevím, jestli se smát nebo plakat nad svou hloupostí.
„No, když už jsme konečně všichni, tak bychom mohli vyrazit do té nemocnice.“ Promluví ten Pavel. No a tak podepřou mamku, já rychle zabalím deku a neschopna jediného slova pádím za nimi k autu. Pavel mi ještě půjčí mobil a já pohotově informuji tátu.
Mamku ošetří bez větších potíží. Nohu jí ale stejně dají do ortézy, protože by neměla několik dní ohýbat koleno, na které dostala pár stehů. Poděkujeme Martě a Pavlovi a společně s tátou se vydáme zpátky do chaty.
Zbylých deset dní naštěstí prožijeme v relativním klidu, i když po příjezdu Věrky se odehraje nejedno rodinné drama, ale to už by byl jiný příběh.
A už je to tu zase. Dovolená končí. A jak to všechno dopadlo pro mě? Naštěstí jediná bolestná rána byla ta zasažená mému egu. Neboť zjištění, že domnělí masoví vrahové jsou zachránci, bylo opravdu k nezaplacení. Ptáte se, jestli jsme si z tohoto zážitku odnesli nějaké poučení? Ale samozřejmě, že ano. Pachatel se vždy vrací na místo činu, a proto i my se zase za rok vrátíme.