Ve výtazích

Již jako malý kluk jsem rád sám jezdil výtahem, i když jistá tabulka ve výtahové kabině, na níž bylo vyznačeno, od kdy bych měl jezdit sám, se na můj tehdejší věk tvářila přísně. A nebylo se jí co divit, jelikož jsem někdy postupně s výtahem dojel do všech pater nebo jsem opakovaně jezdil od sklepení do posledního patra. Převelice mě lákala černá tlačítka od jednotlivých pater a jednoho dne při mých spanilých jízdách jsem jich několik vymontoval. Jenže zpátky se mi je nepodařilo nasadit, a tak jsem rychle z kabiny utekl v prvním patře, kde výtah zastavil. Mou pozornost také lákaly zašroubované šrouby ve stěnách výtahové kabiny, tudíž jsem si doma potají vzal šroubovák. A moje následná jízda ve výtahu se odehrávala za velkého snažení nějaké šrouby vyšroubovat. Má snaha byla však marná, což bylo celkem štěstí. Protože kdo ví, co by nastalo, kdybych opravdu kabinu výtahu rozšrouboval.
Už jako dítě školou povinné jsem zažil, co je to přelidněnost ve výtahu. To jsem jednou se svými spolužáky prchal před rozběsněnou správcovou jednoho domu, které se nelíbilo, že v domě za velkého rámusu zkoušíme tahat Mikuláše za plášť a anděla za sukni. Chtěli jsme náš úprk zakončit svezením se ve výtahu, což však nebyl dobrý nápad. Takový nával ta výtahová kabina ještě nezažila a já jsem si v tu chvíli připadal jako ta sardinka. Kolik se nás do výtahu namačkalo, si už nedokážu vzpomenout. Ale moc dobře si pamatuji, jak se výtah pomalu rozjel, přičemž vydal podivný zvuk a sjel zpátky. Nás se zmocnila panika a všichni jsme sborově z něho za křiku vyběhli. Výtah se nám prostě podařilo přetížit.
Ve výtazích se dají zažít i jiné věci. To jsem jednou takhle vstoupil do výtahové kabiny a opřel jsem se zády o zadní stěnu. Když se výtah rozjel, tak mi neunikla ta skutečnost, že se stěna za mými zády pohybuje. A já si s hrůzou uvědomil, že kabina nemá zadní stěnu, přičemž se celá kabina za praskotu kývala a já jsem se děsil toho, že se rozpadne.
V jiném výtahu jsem zase zažil něco jiného. Po nastoupení do výtahu ve třetím patře jsem stiskl tlačítko od přízemí. To se rozsvítilo, ale k mému úžasu začala šipka blikat nahoru, přičemž problikávalo tlačítko se šestým patrem. Do onoho patra výtah dojel a přistoupila dvojice mužů. I když jeden z nich zmáčknul opět tlačítko od přízemí, tak se kabina k našemu překvapení rozjela nahoru. V následujících minutách výtah jezdil do pater nahoru i dolu, někdo přistoupil, jiní zase za nadávání vystoupili, přičemž byla kabina stále přeplněná a já jsem stál namáčknutý na její zadní stěnu. Uběhlo mnoho minut, než výtah dojel do přízemí. A z něho poté vystoupil hlouček hodně rozčílených a nadávajících lidí.
Určitě znáte ty staré výtahy, co nemají dveře a jezdí pořád dokola. V jednom domě do takového výtahu vstoupil jistý muž se štaflemi a jakousi manipulací ony štafle zlomil, čímž výtah zablokoval. Jiný člověk zase do stejného výtahu napochodoval s kolem, které dal do kolmé polohy. V tom patře, kde vystupoval, však stihl vystoupit jen on, načež se nestačil divit. V jedné kabině výtahu pak měl sedačku, v jiné řídítka a zbytek kola zase našel jinde.
I já jsem mnohokráte do takového výtahu nastoupil, a protože jsem zvědavý, tak jsem se rozhodl, že si projedu horní i dolní část. V posledním patře jsem schválně nevystoupil a poté jsem užasl, když se kabina ocitla před jakýmsi obrovským otáčejícím se kolem. Jel jsem tedy dolů a opět jsem schválně v přízemí z kabiny nevystoupil. Nic zajímavého jsem tentokráte nespatřil, ale nikdy nezapomenu na užaslé výrazy lidí, když jsem vyjel s kabinou zpátky do přízemí.