Čekání na lásku

Povídka

Čekání na lásku

Teda je to fajn mít zase doma alespoň jedno svoje děťátko ! No trochu dospělé děťátko. Ale to nevadí, pro mě jsou obě pořád děťátka i když jedné je devatenáct a druhé jednadvacet. Holky moje, zlatíčka, sluníčka sedmitečný. To jsem jim vždycky šeptala do ouška, když jsme se mazlily.
Vzpomínám si, jak moc se mi chtělo se v minulosti přitulit k mojí mamince, když mi bylo nejhůř. Kdyby maminka věděla, jak moc mi to chybělo. Schoulit se do klubíčka k ní. No jo, když od čtyřicetiletý ženský se to moc nečeká, a asi se to pro ní moc nehodí, aby se takhle chovala. Ale kdo to určil, kdy mám vymazat ze své mysli dětskou dušičku a touhu se pomazlit ! To je přece hloupost se za to stydět ! Vzpomínám si, jak byla ta touha po mazlení až bolestně veliká.
A já to mám svojí holčičce, kterou teď mám doma odmítnout ? Ve chvíli, kdy jí bolí srdíčko ?
Nemůže být pohromadě se svým klukem. Rok spolu bydleli, přišli o podnájem a ona se musela na čas vrátit ke mě. Ani se nedivím, že se jí po něm stýská. Mě by se taky stýskalo !
Dnes naopak já měla srdcebol. Když vím, že moje prvorozená mě jako matku odmítá. Ale vzpomíka na to, jak nádherný to byl pocit, když jsem jí po porodu prvně viděla. Šišatou hlavičku, jak se rychle prodrala na svět, světlounké chmýříčko namísto vlásků a čumáček úplně jako její táta, ta podoba byla neskutečná. Nebo se jenom nám matkám zdá být ta podoba tak evidentní proto, že milujeme tolik naše muže?
A základní rysy jejich podoby si pak podvědomě nosíme s sebou, a vidění našich očí je tak sladce ovlivňováno touto láskou ?
Tolik bych chtěla zapomenout na všechno to špatné, co život přinesl, cítím se tak unavená, moje duše je tak bolavá
a přesto se to všechno stalo součástí mě samotné. Moje životní výhry i prohry. Obojího vrchovatě.
Představuju si teď až moc často jedno odpoledne. Bylo mi osmnáct, pohádala jsem se s mamkou, pro hloupost, jak to bývá. Mamka velela celé rodině a co ona řekla, to platilo! A já protestovala ! Buch a dostala jsem takovou facku, že jsem málem druhou chytla o blízké futro dveří. Ta vzpoura, co se ve mně okamžitě vzedmula ! Utekla jsem do pokoje. Mamka měla pod postelí pro mě nedotknutelný starý kufr, plný časopisů o pletení, módním oblečení a tak. Všechno jsem vysypala na zem a kopla vzteky pod tu postel. Do kufru jsem začala horečně balit svoje věci a dost nesmyslně a neprakticky, jak to v afektu a v osmnácti letech bývá zvykem. Máma otevřela dveře do pokoje a když mě viděla jak balím ty věci, dostala zlost a začala mě bít hlava nehlava a křičela, že se ze mě zblázní a že jsem vzpurná a rozmazlenej fracek. A když jsem se na ní podívala, měla jsem asi v očích velké odhodlání se bránit a donutit jí, aby mě považovala za dospělou a počítala s tím že odejdu. Začala křičet na tátu, že tohle moje vpouzení je jeho výchova a že kdybych mohla očima zabíjet, tak že je určitě mrtvá. Pak mě nechala v pokoji a abych náhodou opravdu neutekla a neudělala v sídlišti mezi sousedy ostudu, raději mě v pokoji zamkla. Na to odjeli s ostaními dětmi a s tátou autem do lesa na houby.
Byl tak nádherný konec srpna, teploučko, sluníčko svítilo a mě se chtělo najednou tak moc ven! Jít na moje místečko k lesu, na voňavou zelenou louku, okolo sebe spoustu lučních kytiček, kohoutky, zvonky, pomněnky a kopretiny. Dlouho jsem se nerozmýšlela, bydleli jsme v přízemí, a tak hup oknem ven. A přání se stalo skutečností. Byla jsem venku. Okno pokoje bylo na opačné straně, než-li domovní vchod, a tak si toho nikdo ze sousedů ani nevšiml.
Pomaloučku si šlapu alejí, která vede k blízkému lesu, vychutnávám si tu pohodičku a to sluníčko jak hřeje, úplně to cítím, jako by se to dělo právě teď a ne před jedenatřiceti lety. Ze strouhy podél cesty tu a tam vykukovala z trávy malá červená hlavička lesní jahůdky a tak jsem statečně uzobávala. Alej, kterou jsem procházela, tvořily většinou stromy kaštanů. Ale blíž k lesu je nahradily plané jabloně a hrušky. Ovoce bylo ještě nezralé, ale taky jsem ochutnala. Když se mi podařilo zahnat chutě a zklidnila jsem se po tom domácím řádění, uvelebila jsem se na mém místečku. Asi tak sto metrů od silnice se vlevo louka dělila takovým malým spojujícím kopečkem a na ten jsem si pokaždé sedla čelem k lesu, který byl ode mne asi tak dvěstě metrů. Tohle místečko mělo svoje kouzlo. A pozdní odpoledne ho umocňovalo. Seděla jsem a čekala na chvíli, až začne sluníčko zapadat. Viděla jsem tu nádheru už tolikrát a přece mě vždycky dostala !
Myšlenky se začly líně posouvat směrem do budoucnosti a já si představovala svojí imaginární rodinu, manžela, děti a vduchu si přísahala, že svoje děti nikdy nebudu bít a nebudu na ně křičet a ve své naivitě jsem věřila, že v každé situaci se přece lidi můžou domluvit a být na sebe hodní.
Moje imaginární rodina byla prostě dokonalá ! Bez chyb.
A já v ní vystupovala jako milující a vše odpuštějící maminka.
Prostě paráda !

Najednou mě z toho snění vytrhlo volání mého jména, ohlídnu se a na silnici stálo naše auto a v něm mamka a táta a sourozenci. Vraceli se z lesa, a když mě máma viděla, jak si pěkně klidně sedím na louce a bylo jasné, že jsem utekla z domu, musel táta zastavit. Slyšela jsem mamku, jak taťkovi hubuje, že mi ani nevynadá a že mě nežene domů.
Pak všichni najednou zase nastoupili do auta a odjeli. Vůbec mi v tu chvíli nechyběli. A ani jsem nepřemýšlela nad tím, co se bude dít, až přijdu domů. Bylo mi blaze a vychutnávala jsem si ten nejkrásnější západ sluníčka v mém životě a i když ještě nesoběstačný, nehotový, nedospělý človíček – zažívala jsem nádherný pocit svobody. Prostě o tomhle odpoledni jsem si rozhodla já SAMA! Mimoděk mi přece jenom prolétlo hlavou, že doma určitě chytnu nějakou tu facku, ale ta malá vzpoura naznačila mojí matce, že dospívám. A to nejen díky tomu, že je mi už osmnáct let, ale díky své svobodné vůli a ona s tím prostě musí počítat.
Přesto tyhle skutečnosti mojí mamce došly až daleko později, a ještě ve třiadvaceti letech jsem chytila mezi dveřmi facku jen proto, že jsem z práce přišla o patnáct minut později...
To byla její výchova a moje dospívání...
Sny o mé budoucí, tak zidealizované rodině se během mého života uskutečnily jen jednou, na počátku mého druhého manželství. První bylo bezdětné. A to druhé skončilo po deseti letech rozvodem. A po všech peripetiích, co rozvody přináší, v jeden okamžik tu byla ta chvilka podruhé. Měla jsem nedostatek prostředků na výchovu, na oblečení i na jídlo. Denní stresy a spoustu problémů. Byl to pro osamělou mámu pořádný náklad starostí! A tehdy jsem si řekla: „ Chceš aby Tvoje děti, když říkají – mami miluju Tě – říkaly pravdu, nebo jenom naučenou frázi ? Co je důležitý, dostatek prostředků, nebo upřímnost a opravdová láska tvých holek ?“
Bylo ve mně v tu dobu ještě hodně životní síly, a naše dny začaly být veselejší, víc jsme se smáli, místo uklízení tačenek s hadrem na podlahu, předčítala jsem ji knížky, zpívalo se trojhlasně podle zpěvníku a starší dcera k tomu brnkala na kytaru a za málo peněz výlety za Prahu na Srbsko. A naslouchat problémům mých holčiček a odpovědět na choulostivé otázky pěkně bez obalu a pak to přišlo...
Jednoho dne, ani si nepamatuju který den a který rok!Kamarádky mých dcer nemměly se svými matkami takový vztah, jako moje holky se mnou, a nemohly se jich ptát na otázky sexu a jiné věci. A já jsem ten den pocítila něco, co se už nikdy až dodnes nezopakovalo. Přišly ke mně obě a postěžovaly si na problémy svých kamarádek, že ony si se svými maminkami nemůžou povídat o všem jako my a pak jsem slyšela ty nejkrásnější slova, protože tyhle slova jsem cítila úplně jinak, než jindy, to prostě poznáte ! Rozlije se vám kolem srdíčka takový teploučko a krásno...Přitulily se ke mně a obě řekly: „ Maminko, my Tě tak milujeme, Ty jsi naše nejmilejší maminka a my Tě máme moc rády.“
Během let a dospívání mých dcer přišlo mnoho těžkých chvil. I když jsem byla rozvedená se svým bývalým manželem, snažial jsem se udržovat vztahy dětí s jejich babičkou, tchýní, a jejich otcem bez zbytečných komplikací. Ale tím jsem v sobě dusila neustálé pocity ponižování a neúcty při každém, byť jen krátkém setkání s bývalým manželem, který mi vždy dával najevo pohrdání mou osobou. To se samozřejmě podepsalo na výchově dcer a hlavně té starší. Neuznávala mě a její otec jí v tom při každé příležitosti podporoval už od rozvodu. Jednou za čtrnáct dní si zahrál na kamaráda na víkend, ale jako otec problémy s výchovou na mé požádání řešit nechtěl. To už by bylo moc zodpovědnosti, udělat jakékoli rozhodnutí a stát si za ním a kdyby to nevyšlo, mohl by ztratit v očích starší dcery tu umělou svatozář...
A tak dnes, jak už jsem si vzdychla na začátku, mám blízko u sebe jednu dceru, tu méně protěžovanou otcem, druhorozenou. Má o mě zájem a pomáhá m. I když její cesta ke vzdělání je mnohem klikatější a bez finanční podpory otce, přece mi věnuje svůj čas, lásku a podporu.
Prvorozená dcera v době dospívání neakceptovala můj strach, a s ním spojené zákazy v rámci výchovy, protože otec přece nic z toho, co máma, nezakazoval. Neustále jí říkal, že je už v patnácti hotový, inteligentní člověk, který mně nemusí poslouchat, protože jsem jen přízemní osoba, která se jí svou inteligencí nemůže vyrovnat. A tak základní instinkt – mateřské pouto – byl dokonale zpřetrhán. To, co je pro ostatní děti ve vztahu k matkám normální, to považuje moje starší dcera za svou dobrou vůli a z mé strany za vydírání. Myslím tím, sama se ozvat své matce, jak se máma má a co dělá a jestli náhodou nepotřebuje nějakou pomoc...
Dvakrát jsem rodila, dva životy jsem dala, ale jen jedno dítě mi zůstalo. Zatím to tak vypadá. Moc bych si přála změnu. Ale copak máme být stále my mámy těmi osobami, které žebrají o lásku svých dětí... Starší dcera nebyla nikdy schopna se mi omluvit za to, že mne, svojí matku uhodila. Naopak vyčetla mě, že jsem se jí neomluvila za mnohé zákazy a kárání, občasný výchovný záhlavek a v neposlední řadě za to, že v době, kdy řešila těžkou životní situaci spojenou s lékařským zákrokem, jsem s ní nemohla být.
Bylo to asi sedm let po rozvodu. V té době jsem se musela rozhodnout mezi tím, jestli přijdu o práci, do které jsem právě nastoupila, nebo o přízeň své dcery, která mě potřebuje. Situaci, v níž se starší dcera ocitla, bylo nutno řešit urychleně. Tchýně mě telefonicky ujišťovala, že dcera chce marodit u táty, že mě teď u sebe nechce a že je o ní postaráno a vše potřebné zařízeno. Mám přijít na návštěvu až za pár dní. Ať zůstanu v práci a klidná, abych o zaměstnání nepřišla. Prostě mě od mé dcery elegantně odstavili ona i můj bývalý manžel, který se nemusel zodpovídat svým nadřízeným, což mu umožňovala jeho funkce. Dobře využitá situace mé bezbrannosti ohledně výběru – mít práci a jíst, nebo ztratit důvěru dítěte. Tohle dítě ale vědělo v jaké polobídě žijeme, a já věřila, že pochopí můj výběr. Ale dodnes nesu následky za své rozhodnutí udržet si práci a výdělek a tím i ekonomické bezpečí pro své dcery. Zvláštní pokřivenou logiku jednání starší dcery vůči mě, která z toho všeho vzešla, už asi nikdo nenapraví.
Je jen jedna spravedlnost, že i moje dcery budou mít děti a budou je vychovávat a budou jim zakazovat a budou jim přikazovat...

Až ve chvílích, kdy jsme konfrontováni se stejnou situací, která nám pokřivila charakter a nebo v nás utvrzuje pocit křivdy a neporozumění, teprve tehdy jsme objektivní.
No a já čekám, bude mi letos padesát a já stále čekám. Čekám na obnovení důvěry, na ztracenou lásku mé prvorozené. A taky se dočkat nemusím...
Ale i tak můj život stálo za to žít. A ještě nějakej ten pátek si ho užiju! „Je totiž tolik krásnejch věcí a lidí a vůbec všeho, pro co stojí za to tu bejt ...“

Autor: sladkalu