No name

Stála na kraji opuštěného parku, opřená o letitý dub. Přestože měla šálu, táhlo jí na krk. Zadívala se za prosklené dveře balkónu nejbližšího domu a tiše záviděla ženě, která si četla knížku poblíž hořícího krbu, skrčená v křesle. Třela si ruce schované v pletených rukavicích, od úst jí unikal tenký proužek páry. Pak si ruce založila v podpaží, zahleděla se kamsi nad komíny domů a vzpomínala na jeho první dopis.
Poznali se na jednom z těch internetových portálů, kde každý může psát o čem chce. Přečetla si jeho názor na nějakou knížku,nemohla si zrovna vybavit na jakou, a tak jí to pobouřilo, že mu musela napsat, co si o něm myslí.Navzájem se uráželi než se spřátelili, a pak už si psali pravidelně každý den. Takhle to trvalo několik měsíců, ale teprve nedávno jí navrhl, že by se mohli vidět.
Tak čekala u prvního stromu při vchodu do Městského parku, jak se spolu domluvili. Opatrně se k ní přiblížil zezadu ,poklepal jí na rameno a schoval se za široký kmen dubu. Ohlédla se, ale nespatřila ho. Zaujala rezignující postoj s kosým pohledem na kmen stromu. Na tváři jí však hrál nepatrný úsměv.
„Jé, promiň. Snad jsem tě nenaštval. To by mě mrzelo!Jéžiš,tobě to fakt sluší,“ rychle poznamenal Alex. Nataša se jen začervenala a odtáhla ho na cestičku.
Procházeli se necelou hodinu. Ona mu vyprávěla, jaké to je pracovat v antikvariátu, protože věděla, že Alex zbožňuje staré knížky a on jí líčil dobrodružné i veselé příhody ze svých cest po světě. Dokonce jí slíbil, že spolu pojedou do Austrálie! Ani nevěděli jak, najednou stáli zase před vchodem do parku, ale domů se jim ještě nechtělo. Alex Natašu odvedl k nedaleké lavičce, gentlemansky jí usadil, a pak se k ní přitiskl. Něco jí pošeptal do ucha. Nataša zrudla a předstírala, že jí zaujal malý ptáček, poskakující kolem odpadkového koše, nedaleko od nich. Když se uklidnila, zahleděla se mu do tváře. Už se jí nezdála tak pěkná a přátelská. Z té blízkosti si všimla, že jeho na blond obarvené vlasy vypadají mastně a zanedbaně. Nejspíš jejich vlastník měl problémy s lupy. Jedovatě modré oči se skrývaly pod neobyčejně dlouhými světlými řasami. Ani se jí nedokázal podívat do očí! Trochu velký a hákovitý nos trčel do prostoru někde mezi očima a pusou. Rty se mu zkřivily do falešně svůdného úšklebku:
„Víš… jsi naprosto okouzlující… Ty si ještě nikoho neměla? Tomu nevěřím… Naučím tě líbat!“
„Je mi zima,už bych šla domů. Měj se…“ vstala z lavičky a byla připravená odejít, když jí Alex stáhl zpátky:
„Kam bys chodila?Tobě je zima?Mě taky… To přece snadno vyřešíme, ne?!“ křečovitě jí uchopil za pravou ruku. Až teď si Nataša všimla o kolik je větší a silnější než ona sama. Vymanila se z jeho sevření. V tu ránu jako by to nebyla ona. Ta něžná bytost se proměnila v zuřivě kopající a škrábající fúrii. Uvolnila se jí spona do vlasů a její hustá kaštanová hříva se divoce zmítala ze strany na stranu. Tloukla ho pěstmi do prsou:
„Ty hajzle!“
On se jí však jen smál. Zmocnila se jí ohromná vlna děsu a bez naděje, musí běžet, teď! Utíkala jako by jí šlo o holý život. A myslím, že taky šlo. Neběžela příliš dlouho, když ucítila prudké škubnutí, lem kabátu se jí zachytil o kování brány. Ještě něž stačila zjistit, co se to vlastně děje, popadl jí Alex za vlasy. Nečekaně a takovou silou, že těžce dopadla na záda.Vyrazilo jí to dech.
Probudila se až na té samé lavičce, kde to všechno začalo. Měla jeho obličej sotva pár centimetrů nad svým. Nadechla se, aby mohla zakřičet, její hlas se však ztratil v Alexově široké dlani. Druhou rukou a oběma nohama jí svíral jako ta nejděsivější pouta, přitisklou k lavičce. Chtěla se jich zbavit, a tak sebou škubala jako v křečích. Odpor se zmenšoval tím, jak jí ubývalo sil.Pomalu se mu poddávala. Neměla ani možnost postřehnout, že se zatím setmělo. Byla jako v transu, jako by se jí to vůbec netýkalo.
Podzimní slunce pronikalo do Lauřina pokoje skrz velké skleněné balkónové dveře.Ještě se jí nechtělo vstávat. Poslouchala zpěv ptáků, probuzených neobyčejně chladným ránem a přemýšlela o tom, co bude dnes dělat, když uslyšela psí štěkot a ženský křik. Loudavě vylezla s postele, hodila přes sebe župan a postavila se na balkón. Pes pořád štěkal. Žena, které patřil ten křik, se skláněla nad malou ženskou postavou. Z dálky se k jejím uším nesl nepříjemný zvuk policejní sirény.