Čas být dospělá

Hlavu mám opřenou o ruku a snažím se přestat myslet na to, jak dlouho už tu tak můžu sedět. Jde to těžko, každá vteřina trvá snad hodinu. Možná i víc. Měla jsem sem zajít jindy, pomyslím si. Teď abych tu čekala celý odpoledne… A zrovna tady. Už dlouho jsem neviděla tak ošklivou polikliniku. Vypadá to tu jak ze sedmdesátých let, vážně bych řekla, že se tu nic nezměnilo. Jak dlouho už tu nemalovali? A proč nevymění ty židle, které tu musí být nejmíň třicet let? A proč se všichni, proboha, tváří tak hrozně? Děsně ráda bych očima zabloudila na nějaké místo, ze kterého bych mohla mít pocit, že žiju v přítomnosti, jenže tady na tom místě se vážně zastavil čas…

„Tak kdo je další na řadě? Pospěšte si, nebudeme na vás čekat hodinu!“ ozve se sestra z vedlejších dveří. Muž okolo padesáti se zvedá a belhá se ke dveřím. Přemýšlím, jestli tam vůbec dojde, ale sestra má jasno: „No pospěšte si! Snad jsem říkala, že tady nebudeme čekat sto let!“

Vyjeveně koukám na tu sestru, které musí být alespoň sto. To se tady vážně zastavil čas? Mám chuť to zařvat celou čekárnu, která se rozkládá po dlouhé chodbě. Na pravé straně je asi sedm dveří, každé vedou do ordinace k praktickým lékařům. Musím se někam přihlásit, naposledy jsem byla na výstupní prohlídce u doktora pro „děti a dorost“. Na přihlášení se k lékaři pro dospělé jsem nějak zapomněla. Teď ale lituju toho, že jsem si na to dneska vzpomněla. Cítím se jako ve filmu. Jako v nějakém opravdu starém filmu, kde jsou kulisy, každý divák to pozná, dialogy jsou nedůvěryhodné a herecké výkony naprosto strašné. Film pro pamětníky, a to já vážně nejsem. Jenže bohužel, tohle je skutečnost. Překřížím si nohy a zavřu oči. Poslouchám tlumené hlasy z televize, kterou jsem naposledy viděla tak před deseti lety. Obrazovka je dvakrát menší než to černý, v čem je zasazená. Hrozně ráda bych si opřela hlavu, jenže za mnou na stěně je jen jakýsi přilepený polštářek, který už pár let nikdo nepřejel alespoň hadrem na prach. Jsem unavená. Těžko říct, jestli z tohohle prostředí. Pokud by snad někdo chtěl natáčet retrospektivu života v socialistickém Československu, tak tyto interiéry by se mu opravdu hodily.

„Tak a co vy?“ houkne na mě jiná sestra. Otevřu oči a uvědomím si, že se na mě všichni dívají. Všichni mají ten stejný tupý výraz. Proboha, mají vůbec mozek? Jsem taky člověk? Jsem jako oni? Vypadám stejně hloupě jako ti ostatní, kteří tu též čekají na doktora? A proč tu všichni jsou? Jeden jde na prohlídku, jeden má problémy s páteří, další má zánět kloubů… A všichni tu čekají na porážku? Ne, nejsem jako oni, já jsem totiž normální! Připomíná mi to tu nějakou továrnu, každý je obyčejný kus hadru, který má nějakou vadu, postupně si ten hadr přebírají švadleny a vadu mu zašijí, někdy dokonce dají záplatu. Uvědomím si, že přede mnou stále stojí sestra, ruce v bok, arogantní výraz.

„Jo, no… já jsem se chtěla zeptat, zda berete nové pacienty,“ zahuhlám. Dá si laskavě ty ruce normálně? Copak jsem udělala něco špatně?

„Bereme, děvenko, tak šup dovnitř!“ zavelí sestra. Koho mi jen připomíná? Přemýšlím a najednou si uvědomím koho. „Velká sestra“ z Přeletu nad kukaččím hnízdem, která nad Jackem Nicholsonem přece jen nakonec vyhrála. Jo, to je přesně ona. Mě ale naštěstí lobotomie nečeká, teda snad.

Vcházím do ordinace, po čekárně už jsem připravená na všechno. Tady to však vypadá celkem normálně, jako v každý jiný ordinaci. Jen mě překvapí zatažené závěsy. Venku je poměrně hezky a tady taková tma. Velká sestra asi nemá ráda sluníčko.

„Potřebuji se přihlásit k praktickýmu lékaři pro dospělý…“

„To už jste říkala. Takže vy chcete být dospělá, jo?“ Doktorka, která vypadá podobně jako sestra, se zašklebí. Jestli to byl pokus o vtip, moc se jí nepovedl.

„Já dospělá jsem. Jen jsem se zapomněla zaregistrovat u doktora…“

„Nevadí, nevadí, aspoň jste si to prodloužila,“ řekne sestra.

„Co jsem si prodloužila?“

„Dětství.“

Jak si můžu prodloužit dětství tím, že nejdu na nějakou banální prohlídku? Její smysl pro humor vážně nechápu, ale nehodlám se tím víc zabírat. Chci hlavně co nejdřív vypadnout, vážně z toho nemám dobrý pocit.

„Tak se posaď!“ přikáže mi doktorka. Ani už nekomentuju to, že mi najednou tyká. Doktoři jsou prostě arogantní blbci. Otočím se na sestru, která do ruky bere velkou jehlu.

„Tak dobře. Teď ti sestra píchne injekci, potom uděláme prohlídku. Pak můžeš jít.“

„Jakou injekci?“

„Co se ptáš? Jsi snad na vstupní prohlídce!“ prohlásí sestra a přiblíží se ke mně.

„No, ale ráda bych věděla, jakou injekci mám dostat,“ snažím se protestovat.

„Přišla si sem proto, že se cejtíš dospělá, ne? Tak už je čas, abys vážně dospělá byla. Prostě dostaneš tuhle injekci a všechno bude tak, jak má být.“

„Pokud mi ale neřeknete, co v ní je, tak odcházím!“ Injekce vážně nemám ráda a chci vědět, o co jim jde.

„Ale, ale. To asi už nepůjde. Teď to musíme dokončit, ty dospělačko,“ slyším říkat sestru. Jenže to už se mi to zdá vážně divný, tak si beru svoje věci a rychle otvírám dveře z ordinace. Ve chvíli, kdy už jsem jednou nohou na chodbě, cítím, jak mě buď sestra, nebo doktora chytá za rameno.

„Můžete mě laskavě nechat na pokoji?!“ zařvu na ní a doufám, že se mě někdo z čekárny zastane. Všichni však vypadají jako před chvílí – tupé výrazy bez jakýchkoliv emocí. „Můžete mi sakra někdo pomoct?“ snažím se zařvat na ty sedící lidi. Nic. Pár z nich se po mě ohlédne, soucitně se usmějí a dál se dívají do prostoru. Za pár vteřin jeden muž vstane, dojde ke mně a já doufám, že mi nějak pomůže. To jsem se ale zmýlila! Chytá mě za druhé rameno. „Prosím, můžete,“ říká sestře a ta mi vpíchne injekci. Au! Zakřičím, ale nemám moc sílu. Sestra mě vtáhne zpět do ordinace a posadí mě na křeslo.

„Tak vidíš, nebylo to nic hroznýho. Teď už budeš dospělá. Stejně jako oni…“

„Jak dospělá? Co to furt máte s tou dospělostí?“

„Budeš jako oni. Jako všichni. Všichni jsme dospělí a všichni potřebujeme vidět svět jinak. Tak, jak ho teď uvidíš i ty. Už nejsi dítě, už žádná naivita, žádné cíle a žádné dětinské úmysly…“

„Ale…“ chci něco namítnout, jenže ve vteřině to zapomenu. Cítím se podivně, rozostřuje se mi zrak a tuším, že se mi na tváři začíná tvořit přihlouplý úsměv. „Jistě,“ říkám pomalu a už nemám chuť se s nikým hádat. „Kolik vám dlužím?“

„Třicet korun.“

„No jasně, to jsou ty poplatky…“ Vytahuju peněženku a na stůl pokládám dvacetikorunu a dvě pětikoruny. „Kdy mám přijít zas?“

„Za tři dny na kontrolu, že vše probíhá správně,“ říká mi sestra a mě je najednou hrozně sympatická.

Vyjdu z ordinace a musím se smát. Jinak to nejde. Podívám se kolem sebe. Všichni mi najednou přijdou tak normální. Jsou jako já. Jsem jako oni. Jsme stejní, jsme lidi. Proč se proti něčemu bouřit. Vždyť je všechno v pohodě. Jen nesmím zapomenout sem za tři přijít. Ještě že už jsem dospělá, napadá mě. Ten dětský svět už byl otrava. Usměju se ještě víc a pomalu kráčím k východu…

„Tak a co vy?“ houkne na mě sestra.

„Já?“ zeptám se zmateně a vytřeštím oči. Sedím stále na stejném místě. Musela jsem usnout. Podívám se kolem sebe. Vedle mě sedí pár podivně vypadajících lidí, všichni mají tupý výraz. Ani se nedivím, že jsem usnula. Co se mi to ale zdálo za přihlouplý sen? Nechci bejt dospělá, pomyslím si, když si matně vzpomínám na útržky ze snu. Sestra na mě pořád kouká a vypadá netrpělivě… Koho mi to jen připomíná? Tu znám z nějakýho filmu…

„Je-je-jen jsem s-se chtěla zeptat, jestli berete nový pacienty,“ vykoktám a nejde mi přestat přemýšlet o tom snu.

„Nebereme, máme plno. Smůla. Kdo je další na řadě?“

Chce se mi zakřičet štěstím. Rychle se zvednu, projdu až ke dveřím ven a usmívám se. Dětství je super, tak proč být dospělá. To snad zvládnu i bez injekce!