MIRIAM

1

Bylo léto, léčil jsem se v bohnické léčebně ze závislosti na drogách. Náš pavilon byl uprostřed parku, který svojí krásou a velikostí,připomínal park zámecký.Pavilony se dělily na několik postupně stojících domu,jak město,kde žili šílenci,narkomani,lidi ztracený ve svých světech,uprostřed parku.

Tam jsem našel Miriam.šla kolem mého okna,s postavou bohyně co větří letní šílenství.S vlasy co vlály jak chmýří z květin na louce,kde vládnou střepy mizící ve vetru s ránem ,kdy vchází obloha do černé palety malířů. S ústy jak rozkvetlá růže,oči hříšné a smutné,jak toulání vlku na pláni Sibiře.Oči,co tvořily nespoutanou mlhu,nežnou a přitom krutou.

Šla kolem,v ruce si nesla květiny.Mela šaty stejné barvy jako květy v její ruce.Prošla jak vůně jara.

Byl jsem zamilován a zoufalý.

Tu noc jsem tupě zíral do okna a hledal zbytek stínu její krásy.Její stín mě připravil o chutě na herák.Prestal jsem myslet na válku v ulicích,Myslel jsem jen na její zjevení.

Zbytek týdne jsem zpomalil ve své terapii.Skupiny mě uváděli v šílený,nudný brouzdání v čase a prostoru.Svoje pocity jsem pálil v dopisech pro její oči.

2

Chodil jsem parkem a hledal její kroky,její šílenství.Našel jsem jí sedět na prahu pavilonu,kam patřila.Pavilon těžkých depresí a sebevrahu.Její nepřítomný pohled mi neunikl,nadopovaná prášky v proti směru dálnice.Dlouho jsem zíral jak tam sedí a nevěděl jak k ní proniknout.

Vedle mě se šplhaly květy,které si nesla.Utrhl jsem náruč květů a položil je vedle Miriam.Nic.

Ticho,šílenství,určitě je šílená a proč tak nádherná.

Odcházel jsem zničený.Cestou jsem potkal ošetřovatele,který šel z pavilonu,kde seděla.

· -Nezlobte se můžu se zeptat,kdo je ta slečna ,co tam sedí-zeptal jsem se.

· -Ta,to je Miriam.Těžký případ sebevražda nemluví, je tady dlouho,je krásná ale debil-vysypal ze sebe a zmizel.

· -Miriam-opakoval jsem si to jméno.Miriam krásná a šílená.Pro mě se stala úžasnou,méně šílená než zkurvená společnost,co nosí čepice s reklamou na prachy,vibrátory,umělý orgasmy a televizi.

Každý den jsem trávil volný čas a vycházky u pavilonu,kde žila moje Miriam.Moje květiny se staly pravidelnou součástí návštěvy.V tichu a kráse mezi stromy co šuměli,jak reka zalitá sluncem,jsem trávil svůj chtíc vedle Miriam.Naše mlčení a ticho nás poutalo,jak zvuk slepců a bláznu.

Našel jsem její pohled.Byl jsem ztracen a zcela zahlcen její přítomností.Zdálo se že i ona našla zalíbení z mojí přítomnosti,darování květin a ticha.

3

šel jsem jako každý den k jejímu pavilonu a vtom jsem ucítil její huni kvetu.Stála přede mnou s kytkou s očima upřenýma někam do hlubin mojí duše.Stála těsně vedle mě, svět se zastavil,její prsty našly moje.

· -Miriam,miluji tvoje ticho,tebe a všechno co nosíš v duši,tvůj smutek-dala mi prst k puse na znamení ticha.Usmála se a vzala mě kolem krku.Moje a její rty se spojily.Věčnost polibku mě spoutala její chutí.

Miriam tichá princezna zakletá ve věži.Já blázen z její krásy,to vše bylo jak prázdná dálnice v mlze a tichu.S její náručí,teplou kůží a rty co pálily,jsem ztrácel zuřivost a nenávist.

Každý den mi přišel jak celý střep krajiny, tapetou kde zpívají holubice, návrat noci kdy jsem našel Miriam. Nikdy nepromluvila, oči a polibky mi říkali všechno. Byla křehká jak vločka sněhu.

4

Konec pobytu,konec denní šichty v blázinci.Můj program se zúžil na docházení na setkání pacientu, alkoholiku a narkomanu, kteří válčí s abstinencí mimo areál a zámek v Bohnicích.

Moje tri měsíce s Miriam přivály podzim a padání listí. Za Miriam jsem chodil každou volnou chvíli.Asi ani nezpozorovala ,že jsem byl propuštěn.

Její primář, psychiatr mi doporučil, vzít si jí na víkend mimo areál, ukázat jí město, kde dlouho nebyla.Mel jsem obavy,Miriam byla stále tichá, poslouchala padání listí.Byla víc smutná a vzdálená.

· -Miriam, chci tě vzít na výlet.Projdeme se Prahou,uvidíme racky a Vltavu a všechno co budeš chtít.Miriam jsi moje malinká princezna-políbil jsem jí a díval se jí do očí.Dlouze a krásně se na mě dívala, usmála se kývla hlavou na znamení-ano-

V pátek kdy jsem si jí odváděl, bylo teplo.Poslední kousek letního závoje.Miriam mela svoje šaty

Jako v den, kdy jsem ji viděl poprvé.

Miriam byla nervozní, držela se mě jak batole prstu matky.Nasadil jsem jí tmavé brýle,bála se lidí a jejich pohledu.Jeli jsme na Petřín do kopce mezi stromy a zvuky podzimu.

Leželi jsme pod stromem,Miriam se ke mne tiskla,něžně vrněla a určitě byla št?astná. Po letech jsem cítil,že svět není tak zlý a nemá jen barvu popelnic a ulic,kde vlci žebrají heroin na válku a na šaty z kovu a betonu.

Přišla tma,tiše jak stíny spadlých listu.Jeli jsme tramvají ke mne na pokoj.Miriam mi usnula v objetí. za oknem tramvaje se proháněly davy turistu a tisíce světel.

Ke mne jsme přijeli před půlnocí.Nevěděl jsem jak skončí naše první noc.Bál jsem se, že se ztratí

do svého ticha. Toužil jsem se s Miriam milovat ,ale přijal jsem i možnost ticha mazlení, tak jsem jí miloval mojí malou Miriam.¨¨

-Miriam,můžeš se jít osprchovat počkám na tebe-ukázal jsem jí směrem do koupelny.

Miriam se usmála vzala mě za ruku a vedla si mě do sprchy.Miriam se chvěla,začala se zbavovat svojí přízračné okázalosti,její tělo ve mně explodovalo a zcela mě objalo,svíralo a tonulo v naší extázi a rozkoši,měl jsem něhou zaplněné celé vědomí.

Sprcha řvala a já se spojil s Miriam.Svírala mě pevně,cítil jsem její nehty na zádech a duši.Dlouze a divoce se mě zmocnovala.Dosáhli jsme vyvrcholení s němým šílenstvím.

Miriam se milovala zuřivě a zbožně jak opera noční poezie.Ochutnával jsem její nádheru a přál si,aby to nikdy neskončilo.Usnula mi v náruči,jak panenka,divoká a nespoutaná a přitom ukovaná v samotě ticha, ,teplá a nádherně moje.

Ráno byla smutná a vzdálená.Cítil jsem,že chce zpátky do zahrad Bohnické léčebny.Cestou zpátky si trhala zbytky zbarvených listů a keřů.Brouzdala v hromadách lupenů.Zvuk listí ji iritoval jak monotoní poezie řeky a řev Racků.

5

Vítr a chlad přivál podzim, a jeho paletu šedivých dnů s deštěm, depresí.Miriam se ztrácela,procházky parkem byli kratší,mizeli do hlubin její duše.Tmavé stíny stromů,prázdné stíny lidí, v zajetí zoufalství a šílenství, mě bodaly jak ostny skla,které plnily okna léčebny.

Ticho…Miriam mě přestala vnímat,přestala vnímat vše co bylo skutečné.Její oči se leskly pod palbou silnějších antidepresiv a léků na spaní.Musel jsem zajít za doktorem.

-Pane doktore,Miriam nepotřebuje více léků.Chápu že je nemocná,ale miluje mě a vím jak s ní být i v tom hrozném tichu-naléhal jsem a domáhal se Miriam.

-Pane,vím jak máte rád Miriam,ale především jste také pacient téhle nemocnice takže mi neradte a věnujte čas své terapii, omluvte mě čekají mě pacienti-odešel, nechal mě tam stát.

6

Dny zmizeli v oparu čekání na Miriam.Tiše zmizela tak jak se objevila.Její stav se natolik zhoršil,že už a ni nechodila ven.Přestal jsem chodit na skupiny a do léčebny.S příchodem zimy jsem si opět začal píchat heroin.Miriam se ztrácela v oparu heroinu,moje toulání její duší odešlo i s oponou,kam míří hejna ryb a v dálce řvala krvavá řeka jenž snesla vlnami mojí vášen a milování.

Stalo se to co jsem si nedokázal ani představit.Miriam ukončila svůj život v kapkách krve na jejím zápěstí.O tragédii mě informoval její primář.Přiznal,že její poslední lidský gesto patřilo mě,že řekla moje jméno po letech promluvila a tu noc se pořezala a ukončila svůj smutný a tichý život.Tekly mi slzy a přál jsem si ,abych šel za Miriam abych spatřil aspon ještě jednou její tvář

Moje závislost mě dohnala do zahrad Bohnické léčebny.Po smrti Miriam ukončil pokusy na život s lidmi.Heráka ulice mě přivedli zpátky na místo,kde jsem poprvé spatřil Miriam.

Ležím na té samé posteli,kde hledám stín jejich kroků.Oknem se plazí větve květů,které jsem jí trhal.čekám že uslyším ticho jejího těla a ucítím vůni jejich rtů.Jsem zpátky bez naděje,že se vrátím.

Budu v zahradách hledat její tvář.Stal jsem se jedním z nich.Prázdný pohledy, šílenství.a čekání na návrat MIRIAM.