Olutujem??

„Mamička, mamička“ volá na mě moje dcerka z chodby našeho domku. „Čo zlata moja?“ ptám se jí. „Mamička ocko ma zobere do kina a aj Taru. Pojdeš s nami však??“ v dětských očích se zračí veliké štěstí…

Ale začnu asi od úplného začátku. Jako šestnáctiletá holka jsem původně žila v Čechách, v jednom malém městečku v Moravskoslezském kraji. Jako každá holka jsem měla úplně jiné starosti, nákupy, kluci, koncerty, bary, diskotéky… Jezdila jsem však pravidelně na Slovensko, se svou nejlepší kamarádkou. Jezdily jsme několikrát za rok a za ty tři roky jsme si tam získaly hodně přátel, za kterými jsme se i rády vracely. Jedním byl i můj blízký kamarád Skippy (vlastním jménem Róbert). Byl o devět let starší jak já, ale vždycky jsme si skvěle popovídali a abych řekla pravdu, byl mi hodně sympatický. Měl však vážný vztah s takovou kariéristkou a dokonce i právě narozenou dcerku Marianu, tak jsem se nikdy o nic nepokoušela.
Dva roky utekly jako voda a já jsem odmaturovala a hlásila se na vysokou školu. V této době jsem měla možnost jet pracovat na Slovensko, konkrétně na menší brigádu do města kde jsem jezdívala na prázdniny. Sbalila jsem tašku, vyměnila peníze a nastoupila do autobusu směrem Prešov. Dny ubíhaly skvěle, pomáhala jsem s organizací festivalů, byla jako hosteska a co bylo potřeba udělat jsem udělala. Byla jsem mezi svými přáteli a vůbec nic mi nechybělo. Mezitím jsem hodně času trávila se svým kamarádem Skippym. Hodně jsme si rozuměli a společně chodili na výlety a dokonce mě zval i na své koncerty. Bubnuje totiž v jedné kapele. Čas plynul a Skippy mi postupně začal vykládat, jak ztroskotává vztah s bývalou přítelkyní, ona Marianku vůbec nechtěla, ale Skippy si dcerku vybojoval a doufal, že ji tím změní, nezměnil, Emily (tak se jmenuje maminka Mariany) se sice o dceru starala, ale Skippy jí vynahrazoval lásku, brával ji na pískoviště, na houpačky prostě se k ní choval jako ke své dceři. Neříkám že mi tohle všechno na něm neimponovalo, ale přeci jen, co když mi lže aby mě dostal do postele? Od svých kamarádek, které jsou luxusními milenkami jsem podobné historky často slýchávala. Dny utíkaly a já jsem se přistihla, že se mi nechce jet zpátky do Čech. Zoufale jsem se bála dne, kdy budu muset odjet. Tak moc jsem si zvykla na přítomnost svých přátel, že se mi ani nechtělo jet zpátky k rodičům. Nastal, ovšem den kdy jsem s pláčem sbalila všechny své věci, rozloučila se s přáteli a v autobuse celých šest hodin brečela a brečela. Domů jsem přijela absolutně vyčerpaná a rovnou ze sprchy šla spát. Ani jsem se nekoukla na telefon.
Druhý den ráno mě vzbudil telefon. „Zuzka, vďaka bohu!!“ zakřičel mi do ucha kamarád Matúš. „Co se děje?“ zeptala jsem se rozespale. „Bola veľká nehoda na dálnici kde si išla. Mali sme o teba strach. Chvála boha že ty si nezomrela!!“ vydychl si Matúš. „Emily už také štiastie nemala. Zomrela Zuzka.“ „A co Skippy?? A Marianka?? Jak jsou na tom??“ narůstal ve mně strach o lidi které, mám velmi ráda. „Skippy je v norme, ma veľký strach o Marianku a mal strach aj o teba. No nič, chceli sme vedieť či si v poriadku. Maj sa zlata moja. Pá“ A nechal mě napospas mým myšlenkám. Já jsem přemýšlela, Skippy můj milovaný Skippy, co si sám počne s Mariankou? A co Marianka? Jak přijme fakt, že jí maminka umřela? A Skippy měl o mě strach? Takže mě má rád? Tohle vše se mi honilo hlavou, trvalo mi celkem dvě hodiny, než jsem se rozhodla. Bleskově vyletěla z postele, odjela do Ostravy na univerzitu kde jsem si zařídila přestup na vysokou školu do Prešova, několika hodinové telefonáty (to bude účet za telefon ?) do Prešova a když vše klaplo a já měla chodit od října na univerzitu do Prešova nic nechybělo a mohla jsem jít balit. Nejdřív jsem ale pozvala svou mamku na oběd, musela jsem jí o svém plánu říct. Abych pravdu řekla, čekala jsem, že mě pochopí a podpoří, místo toho na mě začala ječet, že musím zůstat doma, že na žádné Slovensko nepojedu. Tak jsem jí tedy vše odkývala a způsobně se s ní vrátila domů. Přes noc jsem zabalila vše, co jsem považovala za nutné, tak nakonec sebou potáhnu tři kufry a dvě tašky. Ve dvě ráno jsem zavolala taxíka, naskládala všechny zavazadla do kufru auta, na stole nechala mámě dopis na rozloučenou a klíče a nechala se odvézt do Ostravy. Zavazadla jsem si nechala v úschovně na autobusovém nádraží a šla se uklidnit do hypermarketů, které jsou naštěstí otevřené 24 hodin. Když se blížila pátá hodina ranní, koupila jsem si jízdenku, nasedla do autobusu, a konečně po dlouhé noci usnula.
Když jsem se v sedadle autobusu probudila, zrovna jsme přijížděli do Košic. V klidu jsem se posadila a vnímala krásnou přírodu Slovenska. Když jsem zapla mobil, našla jsem několik zmeškaných hovorů od své mámy. Vytočila jsem ovšem číslo Matúše a čekala, až mi telefon zvedne. V rychlosti jsme se domluvili, že mě bude čekat na autobusovém stanovišti. Když jsem vystoupila do slunečného poledního Prešova zdálky jsem viděla přibíhat Matúše. Nadšeně jsem mu vběhla do náruče. „Zuzanka! Zlatá moja! Zoberem ťa na obed a potom za Skippym hej? Bude nadšený keď ťa zbadá!“ nadšeně plánuje Skippy. U oběda však Matúš zvážní. „Zuzka a čo chceš tady robiť? Ja som veľmi rád, že si tu ale chcem vedieť či máš túžbu tu ostať na stálo, lebo Skippy nepotrebuje iba dajaký románik.“ Vyčkává na mou odpověď. „Já chci na Slovensku žít. Jsem moc ráda, že jsem se rozhodla takhle, nebudu litovat, vím to!! Skippyho miluju, vždycky jsem k němu tíhla, jenže on měl Emily.“ „Ale nezabudni! On nie je sám, má aj Marianku a tej by si bola mamička. Dokázala by si toto všetko zvládnuť? Tu malú by si nemala sklamať.“ Vede si Matúš svou. „Já se o to pokusím. Miluju Skippyho a chci s ním žít. Marianku miluju stejně tak jako Skippyho. Budou moje rodina. A taky nevím, jestli mě Skippy vůbec bude chtít. Třeba skončím na ubytovně a budu tady jen studovat.“ „Dobre, ideme zlata moja“ Pomůže mi s taškami až na Sídlisko III. Dál už musím sama. Dvakrát zazvoním na zvonek Hatala a čekám. „Áno“ ozve se v domafonu. Zhluboka se nadechnu. „Robko? To jsem já, Zuzka“ „Zuzanka?? Ty si v Prešove? Idem dole. Čakaj na mňa.“ A za pár vteřin ho vidím, jak spěchá chodbou. „Zuzka“ vydechne, jakmile mě uvidí se všemi věcmi. „Zlato, ještě než cokoliv řekneš, nech mě mluvit. Matúš mi řekl, co se Emily stalo. Taky mi řekl, že jsi o mě měl strach. Rozhodla jsem se tedy využít nabídku, kterou jsi mi dal před týdnem. Můžu se k tobě a k Mariance nastěhovat?“ s očekáváním se na Roba podívám. Ten se na mě dívá, ale vidím, že v očích mu hrají veselé plamínky. Nevydržím a skočím mu do náruče. „ Ty mě u sebe nechceš??“ zeptám se. „Ja teba? Chcem ťa zlatá moja. Lubim ťa a těším sa na to že spolu budeme bývať!“ Poté mi se všemi věcmi pomůže nahoru a přenechá mi svou půlku skříně.
Marianka se mě zezačátku bála, ale po krátké chvíli už jsem byla její nedílnou součástí. Den, kdy mi poprvé řekla maminko nikdy nezapomenu. Bylo léto a naše malá princezna, měla na školkové besídce přednášet básničky. Přednášela jednu mou oblíbenou a předtím jí z úst vyšla ona věta, na kterou dodnes vzpomínám se slzami v očích „Tuto báseň ma veľmi rada moja mama. Mamička toto je iba pre teba.“ A začala recitovat.
Je to už pět let, kdy jsem takto přijela do Prešova hledat své štěstí. Nikdy jsem ani na malinkou chvilinku nezalitovala a vždycky jsem vnímala, že jsem se rozhodla správně. Jediné co mi chybí je, že má máma se s tím nikdy nesmířila a nikdy své dvě vnučky neviděla. Narodila se nám další dcera Tara.

„Mamička tak pojdeš s nami??“ netrpělivě okolo mě poskakuje moje starší dcerka. „A na čo pojdeme zlata moja?“ „Predsa na rozprávku!! Rozprávky máme s Tarkou najradšej! Tak mamička pojdeš?“ naléhá moje dcera. „Hej pojdem a už sa veľmi těším“ usměji se na dceru. „Hurááááá mamička pojde do kina! Mamička pojde do kina!“ vykřikuje moje dcera. „Miláčik, som doma!“ zavolá z předsíně můj manžel Robo. A já vím, že jsem neudělala chybu, našla jsem své štěstí, svoji lásku. A tak jdu těm svým zlatíčkům ohřát oběd. Vždyť přece všichni se těšíme odpoledne do kina..