Potkanice v mrazáku

Stejně jako předchozí příběh, je tento pravdivý. Odehrál se sice dříve, ale to není pro vyprávění nijak podstatné. V té době jsme měli dvě potkanice. Jedna se jmenovala Lýza a druhá Šedivka. Obě byly hodné, čilé a dělaly nám radost. Bydlely v kleci u starší dcery Markéty v pokojíku. Té tenkrát bylo asi 14 let.

Markéta si pozvala na návštěvu spolužačky z gymnázia. Já jsem nebyl doma. Když jsem skončil obchodní jednání, u kterého jsem měl vypnutý mobil, měl jsem v hlasové schránce zmatený záznam ve smyslu ...překousnutý drát..., ... bezvědomí..., ...dcera... Samozřejmě jsem se vyděsil na nejvyšší míru. Hned jsem volal manželce a zjistil co se stalo. Dcera s kamarádkami si hrály s potkanicemi a neuhlídaly je. Šedivka v záchvatu hlodavčí euforie překousala kabel ke stolní lampičce, který byl pod proudem. Musela to být fascinující scéna. Potkan zahryznutý do černého kabelu sebou mlátí o zem. Čtyři pubertální děvčata v pokojíčku ječí, piští a křičí a manželka neví co má dělat. Dcera Markéta se samozřejmě pokoušela potkana od kabelu odtrhnout a dostala asi první elektrickou ránu v životě. Nakonec se někomu podařilo elektrický kabel vytáhnout ze zásuvky. Šedivka na tom byla špatně. Kouřilo se jí z tlamičky a pouze sebou škubala. Na umírajícího potkana manželka pozvala souseda Ivana, protože já jsem byl mimo dosah. Požadavek na souseda byl trpící potkanici dorazit, aby se netrápila. Toho ale Ivan nebyl schopen. Manželka vyprávěla, že se jí smutně podíval do očí a řekl, že to nemůže udělat.

Kdysi jsem manželce řekl, že nejkrásnější smrt je snad zmrznutím. Potkanice umírala a tak ji manželka zabalila do hadru,vložila do krabičky a dala do mrazáku, kde spustila turbo-rychlo-mražení. Když jsem dorazil domů, hned jsem šel si k sousedům půjčit motyku. Zakopat potkanici na zahradě mi připadalo správné a navíc myslím, že pro děti je dobré mít příležitost se s oblíbeným zvířátkem rozloučit. V jedné ruce půjčenou motyku, jsem otevřel mrazák, připraven vyndat krabičku se zmrzlým tělíčkem. A ejhle! Po otevření mrazáku na měl ze skleněné police vykoukla zimou klepající se potkanice Šedivka. Jeden ret sice měla trochu upálený a opravdu silně se třásla zimou, ale jinak byla čilá. Překvapením jsem dveře mrazáku zase hned i s potkanicí zabouchl. Zahnali jsme děti do pokojíčku, protože jsem jim nechtěl dávat naději. Již se se smrtí zvířátka začali smiřovat. Potom jsem potkana dal do jiné krabičky a jeli jsme s manželkou na pohotovost k veterináři. Potkanice dostala injekci, mastičku na ránu a veterinářka se naším příběhem dobře pobavila. Děti měly doma velkou radost.

Teď si nejvíce vytrpěla manželka. Třikrát denně musela potkanici mazat mastičkou ránu na tlamě. Té se to samozřejmě vůbec nelíbilo. Představy potkanů o léčení jsou zcela rozdílné proti představám vystudovaných veterinářů. Několikrát manželku kousla. Na druhé straně se s manželkou velmi sblížili a když potkanice za nějakou dobu umírala na stesk po své sestře, manželka se jí zoufale snažila zachránit. Sice se jí to nepovedlo, ale dnes, když na ní vzpomíná, tak většinou vypráví historku, jak jsme jeli s proudem popálenou potkanici k veterináři na kontrolu. Zvířecí lékař hned věděl o jaké zvíře se jedná a celá klinika se přišla podívat na potkana, který přežil ránu elektrickým proudem i odpoledne strávené v mrazáku. Někdo říká, že jsme jí zimou zachránili život a obnovili tak srdeční činnost. Já nad tím nepřemýšlím. Moje vzpomínka je, jak v jedné ruce s motykou otevírám mrazák a zimou klepající se potkanice na mě vykukuje z polic mezi balíčky zmrzlého jídla.