Nenávidím tě, ale mám tě ráda

Všude kolem tma. Ticho, ze kterého jde strach. Kvůli vánici bouchla elektrika a všude se najednou setmělo. Je to zvláštní vidět tmu. Kdyby si nestál vedle mne, asi bych se bála. Stáli jsme u sebe obehnáni tmou. Cítila jsem tvůj dech, byl jsi tak blízko. Přešli jsme k oknu a koukali se ven. Sněžilo a měsíc byl v úplňku. Teď, v naprosté tmě, vynikal jeho svit. Chtěla jsem jít ven, cítit ten sníh, mít za sebou stín. Oblékli jsme se a vyšli do toho neznámého, tmavého, ale okouzlujícího světa. Foukal vítr a koruny stromu se houpaly ze strany na stranu. Potok burácel, jakoby v něm najednou bylo mnohem víc vody, jako by ten tok byl mnohem rychlejší. Kdybych to tady neznala, řekla bych si, že je tady někde poblíž nějaký vodopád. Koukala jsem nahoru... na měsíc, na hvězdy. Sněhové vločky mi padaly do obličeje. Hned po dopadu roztály a z mé tváře stékaly kapičky vody. Přišel jsi ke mně, utřel ty kapičky, mezi kterými bylo pár slz, ale to jsi nevěděl, toho sis naštěstí nevšiml. Objal jsi mě a pak políbil. Najednou se zase rozsvítila všechna světla. Odtáhl ses ode mne, o krok jsi ucouvl. Pak jsi jen řekl, že bychom měli jít dovnitř. Otočil ses a odešel. Nechal jsi mě tam jen tak stát. Už jsem necítila sníh padající na mne, bylo mi všechno jedno. Chtěla jsem se propadnout do země. Proklínala jsem tě, vždycky to uděláš, vždycky mi tím ublížíš. Nesnáším tě, ale přesto tě mám pořád ráda. Slzy jedna po druhé stékaly po tváři a ztrácely se ve sněhu…