Nadevše na světě

V takovémto světě je mnohdy těžké najít zpřízněnou duši. Jednou jste šťastní, ale pak vás zradí okolí a vy zase upadnete na dno. Život je složitý, ale každý v něm máme určitou roli.
Steve Roosea našel svou životní roli v záchraně. V zachraně lidských životů. Dostal dar - léčit lidi pomocí mysli.

Narodil se jako obyčejný kluk do normální britské rodiny. Měli malý dům ve vesničce na pokraji Londýna. Se svými dvěmi sourozenci, starší sestřičkou a mladším bráškou, trávili celé dny běháním po venku a hraním s ostatními dětmi z vesnice.
Měl spokojené dětství, ale jen do chvíle než mu v 15 letech zemřel otec. Byl už sice dlouhodobě nemocen, ale doktoři stále nechávali malou naději na uzdravení.

V posledním minutách otcova života seděl Steve u jeho postele a plakal. Naříkal a nadával na svět kolem. Otec pro Steva znamenal všechno na světě. Byl pro něj jako vzduch, bez kterého by nemohl dýchat. Jako voňavá květina, která provoní jeho dny. Jako slunce, které prozáří jeho život. Nedokázal pochopit, proč zrovna jemu musí bůh vzít otce. Proč musí zničit takhle šťastnou rodinu? Nemůže raději zabíjet zloděje, vrahy a nechávat obyčejné lidi být?

"Netrap se synku, však se všechno zase vrátí do normálu. Až tu nebudu, musíš se postarat o matku a o své sourozence. Vím, že to všechno zvládneš," ozval se otec.

"Já nevím otče, bez tebe to tu nebude nic," vzlykal a bez přestání hladil otce po ruce. "Nesmíš odejít! Však já naleznu způsob, jak tě uzdravit. Přísahám ti tati, že už nikdy nebude nikdo trpět, tak jako ty. Mám tě rád, otče."

Naposledy se na sebe podívali a pak otci klesla víčka. Steve se rozvzlykal. Do pokoje vběhla matka s dětmi. Když uviděli, co se stalo, navzájem se všichni objali a plakali.
V té chvíli se ve Stevovi začal jeho dar probouzet. Sám o tom neměl ponětí, ale právě jeho přísaha o netrpění ostatních, dar přinutila vystoupit na povrch.

Poprvé svůj dar, aniž by o tom zpočátku věděl, použil na svého brášku, když dostal chřipku. Měl vysoké horečky, velké kruhy pod očima a zfialovělou pusu. Steve stál nad ním a přál si, aby se uzdravil.
Doktor, který malého Samuela právě prohlídl, promluvil: "Nevím jistě, zda to přežije. Vypadá to na těžkou venkovskou chřipku a já nemám dostatek praxe, abych věděl jak to vyléčit. Mrzí mě to. Teď už musím jít, zastavím se tu zase zítra." vstal a odešel.

Steve pořád přemýšlel nad tím, co by mohl udělat, aby ho zachránil. Přemítal všelijaké možnosti, které by mu pomohli. Pak si sedl ke Samuelovi na postel a začal se modlit. Po chvíli ho neuvěřitelným způsobem rozbolela hlava. Byla to ukrutná bolest, až musel vstát a jít se položit na svou postel. Asi po hodině bolest ustala.

Druhý den se Samuelovi viditelně přilepšilo. I doktor nad tím užasle kroutil hlavou. Všechno přikládal za důvod bohu. Že seslal na zem anděla a ten konal za něj zázraky. Stevovi však začalo docházet, co se asi stalo. Přemítal, zda je to možné nebo se mu to jen zdálo. Nakonec si řekl, že se pokusí uzdravit někoho dalšího a pak se uvidí.

Vedle ve vesnici onemocněla žena. Starší dáma, která žila sama v chatrči a zřejmě dostala nějaký zánět z plísně. Steve se rozhodl, že ji navštíví. Když dorazil do jejího domku, ležela sama v posteli, zabalená ve staré dece.

"Dobrý den, madam. Jmenuji se Steve a jsem z vedlejší vesnice. Jsem syn Setha a Margaret Rooseaových. Před rokem mi zemřel otec a nedávno mi onemocněl bráška. Skoro umíral, ale nějakým zázrakem se uzdravil. Myslím, že bych vám mohl pomoci." vysvětlil té staré ženě, která na něj jen němě zírala. Zřejmě nemohla uvěřit svým uším. Co se jí to ten mládenec snaží namluvit? Že ji snad umí uzdravit?

"A vy si snad myslíte, že vám tohle uvěřím? Vraťte se domů. Zpět k vašim snům," odpověděla nevrle.
"Tak mě to nechejte alespoň vyzkoušet a přesvědčit vás," trval na svém Steve. Stará žena se na něj vážně podívala a pak přikývla. Steve si stoupl k její posteli, chytl ji za ruku a snažil si v hlavě vybavit její nemoc. Urputně přemýšlel jen nad jejím zánětem. Snažil se na nic jiného nemyslet. Po chvíli přestal a v tu ránu ho znovu ukrutně rozbolela hlava.

"Musím si na chvíli lehnout, paní," oznámil a natáhl se na zem. Bolest ustala asi po hodině. Žena se na něj stále jen nevěřícně dívala. Očima plnýma neporozumění, udivení a zlosti.

"Snad už jste pochopil, že ty vaše nesmysly nic neznamenají. A teď prosím jděte z mého domu."

Steve se zvednul a odcházel. U dveří se zastavil a naposledy se otočil.
"Nemyslete si, že to zapůsobí hned, až zítra uvidíte následky. Děkuji vám, že jste mi dovolila vás vyléčit. Sbohem," usmál se.

Další den, za ním žena přišla až do jejich domu. Vypadala zdravě. Podívala se mu do očí a zeptala se ho, kdo vlastně je. Steve jen odpověděl: "Bůh mi dal dar. Dar ze všech nejvzácnější. Možnost léčit lidi pouhou myslít." Žena mu poděkovala a odešla.

Steve se rozhodl, že chce léčit po celém světě. Vysvětlil rodině jaký dar má a rozhodl se, že se vydá na cestu. Na dlouhou cestu. Matka nejdříve protestovala, nechtěla nechat odejít svého syna na pospas osudu, ale když ji vysvětlil, že jen on bohem vyvolený, nechala ho jít.

Bloudil světem spousty let. Léčil každého nemocného člověka, který se mu naskytl při jeho cestě. Lidé mu děkovali. Jako dík mu poskytovali přístřeší, jídlo a oblečení. Proputoval třičtvrtě světa a hodlal projít i jeho zbytek. Bůh mu ale do cesty postavil překážku. Lásku.
Steve našel Lisu. Mladou, krásnou, čestnou a zdravou dívku. Zamilovali se do sebe na první pohled ve chvíli, kdy Steve uzdravil její matku. Trávili spolu všechen čas. Lisa ho sledovala láskyplným pohledem a Steve jí pohled oplácel dlouhými polibky.

Jednoho dne Stevovi pomyslel na to, že dlouho nevyléčil žádného člověka. Došla mu jedna věc. Začal kvůli lásce a vlastnímu štěstí zanedbávat ostatní. Pro své vlastní dobro, kašlal na dobro jiných. A to on nechtěl dopustit. Proto se odhodlal k tomu, že musí Lisu opustit. Nesmí tu s ní zůstat a nemyslet na ostatní. Jakmile to Lise oznámil, zareagovala tak, jak nečekal.

"Nenechám tě odejít. Teď, když jsem tě poznala, tě nechci ztratit. Půjdu s tebou. Půjdu tam, kam půjdeš ty a nikdy už ani jeden z nás nebude sám. Miluji tě Steve a tvá schopnost je dar, který já hodlám respektovat, ale v žádném případě, tě kvůli němu neztratím, " řekla se slzami v očích. V objetí ulehli do postele a strávili vášnivou noc. Vzájemně si laskali každé místečko na jejich žhavém těle. Hladily se, líbali a milovali celou noc.

O týden později se vydali na cestu. Putovali celým světem, prošli každičký kout světa a Steve pokaždé vyléčit nesčetně mnoho lidí. Ti mu zase děkovali a poskytovali věci, které potřeboval. Po pár měsících se Lise narodilo miminko. Krásné snědé děvčátko, které pojmenovali Sára.
Dlouho se rozhodovali co dál. Nepřicházelo v úvahu putovat teď světem s malým dítětem. Steve dlouho váhal a nakonec rozhodl. Vzdá se svého daru. Nevěděl, zda dělá dobře, ale věděl, že chce navždy zůstat s Lisou a Sárou a to i za cenu, že ztratí svůj dar.

Jeho dar vyprchal během několika měsíců, kdy nebyl ani jednou použit.

Ze Steva se stal obyčejný muž. Ztratil sice svůj dar, ale získal milující ženu a nádhernou dceru. Ale došlo mu, že se rozhodl správně.

"Je to takhle spravedlivé. Dřív, když jsem svůj dar ještě neměl, lidé byly také nemocní a nikdo je neléčil. Třeba jsem některé životy zachránil, ale možná, že to bylo špatné. Nakonec stejně všichni zemřeme. Takový je životní cíl, který musíme respektovat. Myslím, že možná bylo i špatné léčit lidi. Ničil jsem tak určitý řád našich životů a to by se nemělo," vysvětloval Lise, když seděli u řeky. Sára si právě hrála ve vodě a ukazovala rodičům jaké krásné kamínky našla.

Společně se pak ruku v ruce vydali vstříc novým dnům. Dnům, které budou naplněny štěstím, láskou a pochopením. A i přesto, že Steve nemá svůj dar, dokáží žít šťastně až...až do smrti...