Ztlum a nezhasínej

Ve světě bez vzduchu mít neustálý pocit exploze, když tlak zvenčí ničí nepropustné membrány.
Ve světě bez dechu se topit a mávat sebou, snad ve snaze najít padák a skočit a propadnout se do jiné dimenze.
Ve světě bez barev, chuť utéct a křičet o pomoc.
Ale všude je zvuk. Disharmonie a tanec, to vše s melodií, kterou slyší tělo.

Jsem hluché, chce říct dítě a mává pažemi. Jsem hluché, opakuje, slyší se a neví, proč je na to samo. Neslyším, ale vidím, nedýchám, ale cítím – rozumí mi někdo?

Cvak, řekne knoflík, když se otočí do polohy vypnuto, a svět je bezdechý a hluchý. A jen sníh si občas pro radost spadne na zem, ale tiše, aby nerušil.

Když vypnete zvuk, nevíte, jestli jste skuteční, a pak ztratíte sami sebe. Neslyšet svůj jazyk a rozumět mu přitom je snadné.
Ten vedle je zmaten a vy také a pak se motáte spolu v nepochopení, protože absence něčeho tlačí do uší a je neobytnější než punkrockový koncert.

Do kaluže vstoupí noha a voda se rozestoupí a pak ji obejme, když se vrací zpátky a zahlazuje stopy, aby nikdo nemohl říct, že je zbabělá. Žádné šplouch a žádný slib, že někdy bude.

Vypni vypnuté.
Zblázním se.
Tlačí to. Nebodá, jen… tlačí a mačká. A roluje.

Pak začnou být barvy šedivé a stejné. Je to bláznivé, ale i barvy umí zpívat a najednou je není slyšet a o ony se vzdávají, načuřené z nedostatku aplausu. Všimnout si, že odchází za oponu a nechávají publikum samotné, není jednoduché jim fandit.

Víly přestanou tančit.
Já umřu, protože jsem sama.

A ten tlak způsobí, že ani bolest není.

Ve světě bez barev se nudit.
Hluchý zvuku je jiný.