Proč? 1

Na psychiatrické ambulanci

Doktor mi podal ruku, usadil jsem se naproti němu na židli.
„Tak jak se vede Stando?“
Vždyť vidí, že se celý klepu, proč se tak hloupě ptá.
„Moc dobře ne.“
„A co hlasy? Slyšíš pořád hlasy?“
Přikývl jsem.
„A co říkají.“
„Hádají se. Jestli jsem nebo nejsem nakažen. Dojel jsem si do toho bordelu.“
„A co ti řekli?“
„Že je čistá. Ale já jsem měl všechny příznaky. Měl jsem ty afty na jazyku i vyrážku na hrudi.“
„Vždyť testy ti dopadly negativně.“
„To je pravda, ale ani po půl roce se nemusí vytvořit protilátky. Ještě se mi špatně dýchá.“
„Stando to není dobrý, budeme tě muset hospitalizovat, tam ti pomůžou. Souhlasíš s tím.“
„Souhlasím.“
Doktor vzal do ruky sluchátko a vytočil číslo.
„Ahoj, tady Plavec potřeboval bych přijmout jednoho mladíka. Vypadá to na psychózu, nejspíše schizofrenii. No, na B, tenhle pacient spolupracuje. Takže zítra dopoledne. Ahoj a měj se pěkně.
Tak je to domluvený, zítra dopoledne nastoupíš do léčebny v Kozojedech.“
Doktor mi podal znovu na rozloučenou ruku. Když jsem procházel čekárnou, cítil jsem pohledy lidí jak na mě zahlíží. Proč?
„Má HIV.“
„Ne, nemá nemůže mít HIV, ta kurva je čistá.“
„Lhali mu.“

V psychiatrické léčebně

Pomalým krokem jsem kráčel k zchátralé budově. Přes rameno jsem měl přehozenou sportovní tašku s oblečením a osobníma věcmi. Přišel jsem ke vchodovým dveřím, vedle dveří byl zvonek s nápisem K20, zazvonil jsem.
„Ano, přejete si?“
„Dobrý den, tady je Stanislav Malec, já jsem měl dnes nastoupit.“
„Počkejte chvíli.“
Hned se otevřeli dveře, v nich stála sestra, usmála se.
„Tak pojďte dál.“
Vešel jsem dovnitř, procházeli jsme chodbou, všiml jsem si, že jsou zde i ženy.
„Tady to je smíšené oddělení?“ zeptal jsem se.
„Ano, je.“
Sestra mě zavedla na pokoj, bylo tam šest postelí, čtyři skříně a dvě židle. U každé postele byl noční stolek. Pokoj byl osvětlen hlavní lustrem uprostřed místnosti a ještě nad každou postelí byla lampička. Na jedné byl vyznačen rozpis aktivit na celý týden.
„Tahle postel je vaše.“ Ukázala na jedinou postel, která nebyla povlečená.
„Ta skříň u postele je taky moje?“
„To si dohodnete s ostatními pacienty na pokoji. Za chvíli si pro vás přijde paní doktorka a udělá s vámi vstupní pohovor.
Sestra odešla a já si lehnul na postel, můj pohled směřoval do bílého stropu.

Konec 1. části