Milosrdný Samaritán

Marek Kučera nikdy nebyl tak silná osobnost jako jeho manželka. Nebyla to ona, ale on, kdo se zhroutil, když se narodila Anežka. Nebyla to ona, ale on, kdo se chorobně bál, že při vychovávání dítěte selže. A nebyla to ona, ale on, kdo šílel, když holčička dostala svoji první rýmu. Ale i přes to všechno, nebo snad právě proto, byla to ona, a ne on, kdo se necelý rok po porodu zabil při autonehodě…

Marek Kučera nikdy nebyl tak silná osobnost jako jeho manželka. A po její smrti se zhroutil. Mizel na celé hodiny, a vracel se opilý, bez peněz, bez naděje a v otrhaném oblečení smrdícím alkoholem, cigaretami a zvratky. Vešel do svého bytu, přelétl zamlženým pohledem místnost s postýlkou, ve které většinou seděla a řvala jeho dcera, a zapadl do postele. Když se ráno probudil, unavený, zlomený, ale střízlivý, holčičku přebalil, umyl a nakrmil. A potom umyl, oholil a nakrmil sám sebe. Vždycky si v těch chvílích říkal, že je nejhorší otec na světě. Vždycky si řekl, že to už nikdy neudělá. Vždycky to udělal, ale pro malou byly ty světlé dny jako požehnání z nebes. Pár dní, kdy dostávala najíst, když měla hlad, pár dní, kdy měla tátu, když ho chtěla vidět. A ty světlé dny měla i na své první Vánoce.

Seděl před ani ne ročním miminkem, před sebou nataženou ruku.
„Plácni,“ nabádal ji. Poslušně mu tleskla ručičkou o dlaň.
„Ale ne, děláš to špatně, musíš plácnout pravou, ne levou. Levou se plácá, když člověk levou napřáhne. Takhle musíš pravou,“ poučoval ji. Nic si z toho nedělala. Vesele se zasmála a znovu ho plácla levou rukou.
„No tak, usmrkanče, nic to není, to zvládneš…“ řekl tiše, ačkoli trochu netrpělivě. Mumlavě si cosi povídala pro sebe, svou vlastní řečí.
„No tak, plácni,“ nařídil jí. Zmlkla a hleděla na něj, tiše a zvídavě. Pohnul rukou, aby upoutal její pozornost. V té neskutečně vážné chvíli, která se mezi zoufalým otcem a bezstarostnou dcerou právě odehrávala, se Anežka zachovala jako to nejdospělejší dítě pod sluncem. Mírně váhavě zvedla pravou ruku a plácla s ní do jeho dlaně. Tiše to mlasklo. A jak to mlasklo, připadalo mu, že v hlavě mu cosi zapadlo na své místo. Najednou si byl jistý, že už nikdy se neopije, že už nikdy se nevrátí domů až k ránu, a už nikdy, nikdy ji nenechá samotnou. Před očima udiveného otce se uječený, ukaděný a většinu času neskutečně otravný spratek proměnil v nádhernou malou holčičku, která na něj ve svých jedenácti měsících hleděla veselýma šedýma očima, stejnýma, jako na něj hledívala jeho manželka. Najednou mu přišlo naprosto nemyslitelné, že na světě by mohlo existovat něco ještě hezčího, chytřejšího a úžasnějšího, než jeho dcera.
„Pojď, An, táta vezme auto a zajedeme koupit nějaký dokonalý dárek,“ navrhl v náhlém návalu něhy, a zvedl smějící se dítě do náruče.

O dvacet minut později už scházel s Anežkou v rukou po schodech. Celou cestu jí vesele vysvětloval, jak byla její máma úžasná, vyprávěl o tom, jak se potkali, zamilovali, jak se seznamoval s jejími rodiči, prostě všechno, co mu přišlo na mysl. Nerozlišoval důležité věci od nedůležitých, řekl jí všechno, na co si mohl vzpomenout. Byl v těch několika minutách, než došli k autu nejšťastnější od doby, kdy zemřela…Ani ho v tu chvíli nenapadlo, že by to úžasné štěstí mohlo vůbec někdy pominout. Bylo to nemyslitelné. Taky se vám někdy stalo, že jste byli nejšťastnější, jak jen jste mohli být, a najednou vám osud uštědřil pohlavek? Nebo ledovou sprchu? To je fuk, říkejte si tomu, jak chcete. Ale přesně tohle se stalo Markovi. Dostal pohlavek ledovou sprchou. Nestačil Anežku pořádně ani připoutat do dětské sedačky, když mu na rameno zaťukala vysoká černovlasá žena. Otočil se a tiše na ni hleděl. Cítil, že tohle nebude dobré. Vedle ní stál muž. Respektive, gorila. Vysoký, široký, silný a pravděpodobně pitomý chlap.
„Marek Kučera?“ zeptala se ho vážným hlasem. Přikývl.
„Jmenuji se Alena Halusová. Jsem ze sociální péče…“ oznámila. Sevřel se mu žaludek.
„Dostali jsme upozornění, že nejste schopen starat se o svoji dceru, Anežku Kučerovou,“ pokračovala žena vážně.
„Jsem. Jsem schopen. Zrovna jedeme pro nějaký dárek,“ ujišťoval sociální pracovnici.
„Je mi líto, pane Kučero, ale dokud se to obvinění neprošetří, budete nám ji muset dát,“ vysvětlila mu. Zavrtěl hlavou. Třásl jí, jakoby v transu.
„Nemůžete mi vzít moje dítě! A ještě k tomu na Vánoce! Nemůže být na své první Vánoce sama!“ rozkřičel se. Z ženiných slov se mu dělalo fyzicky i psychicky špatně. Oba, žena i muž ho pozorovali, jakoby to neměl v hlavě v pořádku.
„Pane Kučero, nedělejte problémy, nebo budeme muset zavolat policii,“ požádala ho chladně žena. Viděl rudě. A skrz tu rudou oponu viděl ji, jako démona, který se mu snaží vzít právě nalezené dítě. Vymrštil se. Než se stihl ženy třeba jen dotknout, sevřely ho dvě ocelové paže. Gorila ho pevně držela za obě ruce.
„Prosím, pusťte mě! Neberte mi mojí holčičku!“ vzlykal. Slyšeli ho, ale neposlouchali ho. Žena vytáhla dítě ze sedačky a usadila ho do jiné, v jiném autě. Anežka se rozeřvala na celé kolo. Markovi se každý z těch tónů, které vyluzovala, zabodával do každého nervu v těle. Chtělo se mu zvracet.
„Nebojte, nestráví svoje první Vánoce v dětském domově. Už na ni čekají náhradní pěstouni…dokud se nerozhodne, co s ní bude dál,“ oznámila mu chladně Alena Halusová.

Klečel na trávníku, v očích slzy, zápěstí ho brněla od sevření toho chlapa, mozek mu třeštil, v nohách ho bodalo, jak běžel, jak hledal. Sociální pracovnice ani její gorila si ho nevšimly, jak běžel za autem. Nevšimly si ho, jak se polomrtvý vyčerpáním sesypal na kolena před domem, kde malou Anežku předaly do rukou lidí, se kterými měla strávit svoje první Vánoce. Klečel na trávníku a tiše na ni hleděl, jak ťapala po cizím pokoji v cizím domě s cizími lidmi. Muž, žena, dva chlapci, asi desetiletí a Anežka. Rodina seděla kolem stromečku s hromadou dárků, Anežka stála opřená o okno, nosík připlácnutý na sklo a dívala se ven. Přál si, aby byla šťastná. Doufal, že ti lidé se postarají, aby měla krásné Vánoce. Ale věděl, že je tady věc, kterou jí dát nemůžou. Nikdy by nebyli schopni jí vysvětlit, proč má člověk milovat ty tajemné poutníky, klečící v zahradě…